Daniel Raus: Červenec

Má to svoje historické důvody, nehodlám nic rozporovat. Jdeme prostě v téhle věci vlastní, českou cestou, podobně jako Angličani dodnes jezdí po levé straně.

Čtěte také

Daniel Raus: Imunita

Vedl jsem nedávno zasvěcenou rozpravu o té anomálii s mým anglickým kamarádem Simonem. U sklenky vína jsem tvrdil, že je logičtější jezdit vpravo, protože většina lidí jsou praváci, takže přirozeně tíhnou k pravé straně silnice. Je taky lepší řadit rychlosti pravou rukou než levačkou, nemluvě o všemožných tlačítkách, zapalovačích a přepínačích, které dnes tvoří výbavu auta.

Myslel jsem, že Simon to uzná, protože působil kdysi v Československu a většinu života bydlí v Norsku, hned vedle švédských hranic. Má to tedy co by kamenem dohodil do země, která ježdění vpravo odvážně zavedla jako předposlední v Evropě. Pak už jenom Island. Živě si pamatuju černobílé televizní zprávy, jež tehdejší organizovaný zmatek ve Švédsku ukazovaly. Bylo mi deset a vůbec jsem nechápal, jak se mohlo někde tak dlouho jezdit po špatné straně silnice.

Čtěte také

Daniel Raus: Sirky

Simon má ovšem duši anglického gentlemana, tak se nedal zviklat. U sklenky vína tvrdil, že logičtější je naopak jezdit vlevo. Vyvozoval to z hlubokých historických kořenů, s poukazem na skutečnost, že auto zdaleka není první dopravní prostředek, který člověk používá. Určující je v tomto případě jízda na koni. A právě proto, že většina lidí jsou praváci, byly kdysi rytířské souboje vedeny jízdou vlevo. Normální je totiž třímat kopí v pravé ruce, nikoli v levé, to dá rozum.

Inu, tradice je tradice. A zvyk se těžko mění. Kdo jiný by měl tradici chránit, když ne stará dobrá Anglie. Uznal jsem, že politicky je nakonec i u nás tahle záležitost zatížena špatnou vzpomínkou. Můj otec vždycky říkal: Když přišel Hitler v devětatřicátým, zaved nám tři věci – jízdu vpravo, letní čas a občanku. Chtělo by se dodat: všechno špatně. Ale pozor: můj otec byl předělaný levák.

Čtěte také

Daniel Raus: Křížek a jednička

Nastolil jsem tedy před Simonem pádnější důvod. I když jsou rytířské souboje silný argument pro jízdu vlevo, celý zbytek Evropy stejně dávno jezdí vpravo. Tak je otázka, zda by – i pro tradici milující Angličany – nebylo pohodlnější se přizpůsobit. Simon upil doušek vína, zamyšleně zakroutil hlavou a prohlásil: bylo by příliš mnoho mrtvých.

Teď ale zpátky k tomu červenci. V latině – a tím pádem ve všech řečech, které z latinského názvosloví vycházejí (tedy například i v ruštině) – má tenhle měsíc název po Juliu Caesarovi. Byl to ostatně on, kdo udělal kdysi s kalendářem pořádek. Do té doby panoval v datování naprostý zmatek, takže se nic nedalo pořádně plánovat, což systematického Caesara nesmírně vytáčelo.

Čtěte také

Daniel Raus: Zrcadlo

Vnutil tedy starověkým Římanům systém, okoukaný od egyptských hvězdářů, jež mu dohodila jeho milenka Kleopatra. A tak rok mínus 46 vstoupil do dějin jako „rok zmatků“, kdy se všechno od základu měnilo, a Římané brblali, kudy chodili. Naštěstí po nepříjemném chaosu získali skvělý bonus v podobě onoho chytrého kalendáře z Alexandrie. S malou úpravou funguje dodnes.

Když už je tedy ten červenec, není od věci připomenout prozíravý krok Julia Caesara. České názvy měsíců kvůli němu ale měnit nebudeme. Jak řekl můj anglický kamarád Simon: bylo by příliš mnoho mrtvých.