Daniel Raus: Lilie v kostele

A tak se melodie nesla prostorem, plachtila na zvuku velebných varhan, nikoliv typických Vargových Hammondek, a kdybych tu píseň neznal, řeknu si, ejhle, jaká to krásná církevní muzika.

Čtěte také

Daniel Raus: Labutě a chrám moudrosti

Shodou okolností mi leží doma na stole cédéčko, které zaválo písně Mariána Vargy pro změnu úplně jinam: na pomezí jazzu a experimentu. Nahrávka stojí věru za pozornost. V kuriózním obsazení neslyšíte bicí ani žádnou rytmiku, kromě piana jenom čelo a trubku – a pozor: ženský hlas. Najednou máte pocit, že to vlastně vůbec nevadí. Typicky mužské texty zpívá Sisa Feher, zpívá je skvěle, a vám až po chvíli docvakne, že stokrát omílaný gender stejně už dávno není to, co býval.

Napadá mě tím pádem otázka, kolik životů má píseň. Odpověď se sama nabízí: je to kus od kusu. Některé písně mají životů spoustu, zatímco jiné se nestihnou ani pořádně narodit. Formálně se to dá občas dokonce spočítat a klidně třeba i zapsat do Guinnessovy knihy rekordů. Yesterday od Beatles tam figuruje s pár tisícovkami různých verzí, a ten počet pořád stoupá.

Čtěte také

Daniel Raus: Červená Aerovka

Jenže to jsou jenom oficiálně registrované a vydané „coververze“, jak říkáme hezky česky. Nikdo nespočítá, kolik životů už měla například vánoční Tichá noc, kolikrát a na kolika místech lidé prožívali duchovní Amazing Grace, kolik dětí u nás vesele konstatovalo, že Kočka leze dírou, nebo kolikrát – za zvuků bouchajícího šampaňského – zazněl popěvek, udílející oslavenci (v českém překladu) Hodně štěstí, zdraví.

Stejně jako my lidé, i písně v sobě skrývají cosi tajemného. Mají vlastní život, osudy a dějiny. Vyjadřují myšlenky a emoce, vedou k lásce, k meditaci, do říše smutku, nebo do boje. Jsou s námi vlastně všude. Ale jsme to my, kdo jim dává – nebo bere – život. A je tady záhada, kterou můžeme zakusit, ale neumíme ji rozluštit. Jak dojde k tomu, že se píseň stane součástí naší duše. Jak se v nás samotných zrodí její další existence.

Čtěte také

Daniel Raus: Motýlí křídla

Zmíněné cédéčko nese prostý název: Písně. Jedním z aktérů celého projektu je Jožo Lupták, jinak hlavní protagonista slovenského festivalu Konvergence, který taky neformálně vychází z odkazu Collegia a nese název jeho nejslavnější desky. V průvodním textu Jožo Lupták popisuje to, co jsme kdysi prožívali mnozí. V temných časech byla hudba Mariána Vargy oknem, za kterým jsme cítili volnost, svobodu, radost a naději.

Byla to taky hudba autentická. A je v ní cosi nadčasového. Proto staré písně ožívají, i když Marián Varga už tady dávno není. Jeho manželka Jana v průvodním textu dodává, že nové, odvážné verze vznikly jako pocta originálu, jež se sama stává originálem. Není k tomu co dodat.

Čtěte také

Daniel Raus: Komedie zvaná život

Mimochodem, ta píseň, co k mému překvapení zněla v onom kostele, je o polní lilii. Nikdo ji nezasadil, nikdo se o ni nestará. A přece je neskonale krásná. V kázání na hoře o ní Ježíš dokonce řekne, že předčí i krále Šalamouna ve vší jeho slávě. Neboť pointa nespočívá ve věcech pozemských, ale nebeských. Je to cosi jako věčná moudrost polního kvítí.