Petr Beneš: Spoluvina

Až když jsem se stal jejich sousedem, zjistil jsem, že aniž bych to tušil, sdílím kulturně mi vštípené předsudky o jejich nečistotě, nebezpečí pro zdraví, a především o škodlivém vlivu na naše národní zlato, tedy památky různého druhu.

Čtěte také

Petr Beneš: O slušném člověku. A.J. k 175. výročí narození

Poté, co se stali mými nejbližšími sousedy, předsudky a předvědění se aktivovaly překvapivě rychle a bez jakéhokoli rozumového zpracování na mé straně. Holubům jsem vyhlásil válku. Tedy chtěl jsem. Jenže vyhlášenou válku musí druhá strana přijmout, což holubi zjevně nedělali.

Byli si až překvapivě vznešeně vědomi toho, že tu jsou déle než já. Celé noci mě budil jejich hlasový projev (obdivuhodně mnohotvárný a silný), působený nejen hrdly, hrtany a čímsi uvnitř jejich těl, ale i křídly a šikovně využívanými nástroji, třeba kovovou bednou od klimatizace. Boj s nimi, zesílený mou žárlivostí na novou sousedku, která si s nimi vyprávěla a krmila je, vyplnil podstatnou část mé deníkové knihy Jedna věta.

Jenže život pokračuje i po textu. Z holubů se nakonec stali mí přátelé. Nemohl jsem totiž nepozorovat jejich obdivuhodné sociální dovednosti, inteligenci, dojemnou péči o vajíčka a mladé, a hlavně houževnatou pokoru.

Čtěte také

Petr Beneš: Dvojí krajina

Chodí sice jako odevzdaní žebráci pod nohama lidí, kteří posedávají před početnými vinohradskými pekárnami a kavárnami, ale jdou si přitom pevně za svým, podobni pohanské ženě z evangelia, kterou ani trochu neurazilo, když ji Ježíš přirovnal k psíkům, živícím se ze zbytků svých pánů, protože věděla, že jí jde o zdraví dcery a nějaká pýcha jí může být ukradená.

Začal jsem vnímat, jak jsme k holubům nespravedliví. Žijí s námi odedávna a nemohou za to, že tu jsou. Množství ani existence nejsou jejich vinou. Přečetl jsem o nich leccos, s potěšením jsem zjistil, že jejich pověst se přece jen mění; stavějí se např. městské holubníky, kde se reguluje jejich reprodukce; prý ani s těmi nemocemi to není až tak zlé; nejsou to žádní potkani mezi ptáky (čímž ale černého Petra jen posouváme směrem k potkanům.)

Navíc v dějinách hráli holubi, zejména ti poštovní, velkou roli, mnohé armády musely proti nim užívat zvláštní taktiku. Ještě větší roli pak hrají v umění a v teologii, kde se holubice vyskytuje na počátku nového světa po potopě, a později je dokonce symbolem samotného Boha, Ducha svatého. Myslím si, že účinnost tohoto symbolu jejich vnímání jako proletářů, chudáků, těch, co překážejí pouhou přítomností, jen zesiluje. 

Čtěte také

Petr Beneš: Jak se dívat na hada

Jenže před pár dny se začal připravovat odsun holubů, jejich vyhnání. Na římse však právě posedávali dva mladí samečci a jedna holubička; nedokázali ještě létat. Sebral jsem veškerou odvahu (jak vidno, moc jí nemám) a šel jsem se jich zastat. Už na začátku jsem je ale trochu zradil. Snad abych si připravil půdu pro vyjednávání s řemeslníky, začal jsem tím, že vím, že holubi tu být nemohou, že lidem v domě vadí, že vlastně ani já o ně moc nestojím, ale – a k tomu měl ten kolaborantský úvod sloužit: nemůžeme zabít či vydat smrti ty, kteří tu už jsou.

Účel byl dobrý, ale dobře jsem se necítil. Už tou argumentací jsem přeběhl na stranu protivníka, na němž závisí mé bydlení. Teď je tedy mým úkolem hlídat, kdy mláďata vyletí. Dnes to zkusila, nejprve holoubci, pak i holubice. Vnímal jsem, jak jsou z toho trochu udiveni, a viděl jsem je pak hrdě se procházet před mými okny. Netuší, že spokojené dozrání a dosažení dospělosti znamená konec holubí kolonie.

Čtěte také

Petr Beneš: Cestování s ptáky

Možná proto se celý život bojíme dospět, rozvinout své možnosti úplně, protože nějak tušíme, že to s sebou ponese „vyhnání“. Ptám se teď sám sebe, zda má smysl ještě naposledy ptáky jemně přikrmit zdravou stravou, protože tím, co sbírají po městě, si zkracují život.

Jenže má smysl, aby byl delší? A je dobré hrát čestně až do konce? Na rozdíl od holubů totiž vím, že zítra budou muset být už jinde; nade dvorem bude síť. A zatímco holubi si prý pamatují obličej člověka, já je v houfu na náměstí nerozeznám.

Což může být dobře z principu: v každém budu vidět toho svého, a podle toho se k němu budu dobře chovat. Jenže to jsem přece měl dělat odjakživa.