Petr Beneš: O slušném člověku. A.J. k 175. výročí narození

Divné je, když dvanáctiletý kluk nečte foglarovky (nečetla je ani žádná pozdější verze toho kluka), ale hltá Marylu, Poklad, Z Čech až na konec světa; divné je, když za komunismu někdo čte rád to, co je povinné a co vychází s nezbytnou patetickou předmluvou Gottwaldovou, divné je, když gymnaziální student nečte (nebo aspoň s upřímnou láskou nečte) dekadenty a beatniky a čte Bratrstvo, divné je, když student literatury v osmdesátých letech nečte Kafku (toho objeví pro sebe osudově až později, připraven na něj mnohem lépe snad právě Jiráskem než mnohými modernisty), divné je, když katolický kněz čte s nadšením Temno.

Čtěte také

Petr Beneš: Dvojí krajina

Propásl jsem onu dobu, kdy číst Jiráska (ještě nezneužitého komunisty) vyznačovalo dělné intelektuály a humanisty, spojovalo je to s lidmi z různých společenských vrstev a bylo to tak běžné, že ublížený Zeyer si (pravda podle svědectví Jiráskova) stěžoval: „Pořád ten Jirásek!“ Jiráskovy paměti popisují svět jako místo slušného, poctivého setkávání lidí zaujatých nejen literaturou, ale i její společenskou funkcí při budování národního společenství. Přitom nikdy nejde o ideologii „shora“, ani o plané fantazírování a nebezpečný šovinismus.

Společnost se utváří v salónech, besedách, při vzájemném vyprávění; nezastupitelnou roli v tom hraje vzdělání. Samozřejmý je světový rozhled, ale zároveň poctivý demokratismus. Jirásek se stejnou láskou popisuje velké osobnosti dějin jako obyčejné chalupníky. Nikdo není jen nositelem ideje, každý je člověkem se spoustou chyb, potřebným shovívavosti a úcty.  Jiráskův styl perfektně slouží lidem, věcem, událostem. Jeho pověstné popisy nejsou nudnými odbočkami, ale výrazem soustředěné pozornosti vůči světu, který nikdy nemůžeme zobecnit.

Čtěte také

Petr Beneš: Kus nábytku

Jiráskova všímavost se často pohybuje na hranici anekdoty, ale nikdy ji nepřekročí. Tak třeba M. D. Rettigová je v jeho vyprávění paní „obtížná“ (rozuměj tělnatá), takže se nemohla účastnit plně společenského života, a její muž Jan Sudiprav je trochu mrzutý z toho, že na něm zkouší své kuchařské experimenty, např. s bramborovou natí, ale to nevymaže obraz mimořádně statečné, nezávislé, emancipované ženy, která mladým dívkám dodávala na sebevědomí a ležela v žaludku afektovaným měšťkám.

V Jiráskových příbězích se setkávají na malé ploše východočeského města, tehdy i dnes svým kulturním významem přesahujícího svou rozlohu a počet obyvatel, snad všechny významné osobnosti českých dějin. Někteří se jen mihnou, někteří už jen jako mrtví. Na ty se tu s úctou vzpomíná, ať je to poslední český král, Habsburk Ferdinand V., jehož tělu jede Jirásek s dalšími měšťany vzdát úctu na nádraží do Opatova, nebo František Palacký, na jehož pohřeb v Praze si studenti gymnázia vyžádali od ředitele volno.

Čtěte také

Petr Beneš: Jak se dívat na hada

Hodnotou, které si Jirásek nejvíce cení, je svoboda: svoboda svědomí, vyznání, svoboda volit si partnera. Svoboda národní, jemu tak drahá, může pravdivě vyrůstat jen z úcty k svobodě každého člověka. Litomyšlské paměti se samozřejmě nevyhnou vlastenčení a odsuzování „němčení“ v českých rodinách. Jirásek je vlastenec; ale nikdy není nespravedlivý; dokáže ocenit spravedlivé Němce a odsoudit nespravedlivé Čechy; mezi jeho literárními postavami jsou dobří katolíci i sporní evangelíci.

Jirásek byl i podle svědectví těch, kdo si jej jako autora moc nevážili, třeba Šaldy, opravdu slušný člověk; pro někoho možná až nudně. Dnešní tzv. „slušní lidé“, rádoby vlastenci a fašisti libující si ve vyvolávání strachu z cizinců a v rozbrojích a chaosu, nevzdělaní, nemorální politici či fundamentalističtí křesťané by v Jiráskovi pro sebe nic zajímavého nenašli. Pokud jeho dílo čteme pozorně, zjistíme, že se nikdy nepoddá zjednodušené interpretaci. Ve vrcholných okamžicích slávy a triumfu dokáže Jirásek už číst jejich úpadek: zneužití ideálů k prachsprosté lidské chamtivosti a mocichtivosti.