Petr Borkovec: Slavík

Básník Ivan Slavík
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Básník Ivan Slavík
0:00
/
0:00

Básník a překladatel poezie z pěti jazyků Ivan Slavík by v těchto týdnech oslavoval sto let. To by bylo tak fajn!

Jel bych za ním do Hořovic, Ivan by vykoukl ze dveří v nějaké extravagantní vzorované košili, kterých měl pozoruhodnou kolekci a usmál se zvláštním úsměvem, který byl srdečný a nadšený, ale i trpký zároveň. Když na Ivana po letech myslím, jako první před sebou vidím jeho rty – milé, ale vždycky ostražité, přichystané stáhnout se do sebe, zvážnět, zpřísnět. 

Ivan Slavík umřel v roce 2002 a nikdy jsme si netykali. Byl to první básník, kterému jsem vlezl domů. Na začátku 90. let jsem měl o své budoucnosti různé představy.  Krom toho, že chci být básníkem, jsem chtěl být taky literárním novinářem. Proto jsem se za Ivanem Slavíkem vypravil. Abych udělal reportáž o zakázaném a neprávem zapomenutém básníkovi.

Pamatuju se, že jsem si myslel, že jedu za autorem, který napsal několik dobrých básní, jehož dílo je krásné, ale lehce přehlédnutelné. Domníval jsem se, že ho zastihnu na samotě, u kamen, uprostřed chlévů a biblického příšeří. Rozhodně v nějakém, jak sám napsal, „lipovém a namodralém prázdnu venkova“.

Vstoupil jsem tehdy do domku v Komenského ulici nedaleko náměstí – a po hodině zjistil, jak strašlivě se pletu, jak nic nevím, jak tu vlastně nemám co dělat. Ten fádní maloměstský domek v sobě ukrýval palác, zámek o mnoha komnatách. Tisíc třpytů a tisíc chodeb.

Slavíkovo básnické, překladatelské, editorské dílo se přede mnou v  jediném odpoledni rozzářilo a spojilo s prostorem jeho obydlí. Domek ukrýval chrám, jeskyni s poklady, překrásný labyrint, kabinet. Studovnu i přednáškový sál. Byli tu němečtí básníci a jejich modré květy, motýli a kolibříci Aztéků, francouzští prokletí básníci, zapomenutí malí čeští romantikové i melancholičtí Rusové konce 19. století.

Daly se tu objevit modlitbičky i výpravné konfesijní básně a experimentální texty, které shromažďují slovesa pro křupání sněhu. Domek byl plný lesku i temných míst a taky vůně, která se rozhodovala mezi stařičkou domácností a zákristií v katedrále. Panovalo tu bezčasí, o němž jsem dosud neměl tušení.

Styděl jsem se! Podobal jsem se někomu, kdo chce napsat dvoustránkovou recenzi na Nový zákon – a má za pár dní uzávěrku! Ale Ivan Slavík se mi nevysmál. Když návštěva skončila a já vyšel z paláce, co se zas proměnil v maloměstský domek (jako ten hostitelův střídavý úsměv), věděl jsem, že se vrátím. Naše přátelství – dnes bych si troufl říct, že křehké – začalo.

Víte, co mi ta setkání darovala především? Zblízka jsem uviděl v hloubi radostné pobývání v literatuře, ve slovu, v umění. Detailně jsem pocítil, že psát vlastní básně a překládat cizí básně a číst cizí básně a psát eseje o literatuře atd. je jedna jediná práce, že to všechno má být pospolu.

První, co mě Ivan Slavík naučil, bylo tohle: není velký rozdíl napsat vlastní báseň a přeložit nebo pečlivě promyslet a komentovat cizí verše – to všechno přináší podobnou slast. A je vhodné dělat to vše naráz, nesumírovat si žebříčky a pořadí!

Co dál? Ivan Slavík vždycky chtěl slyšet, co nového jsem napsal – a nikdy mě nechválil příliš, dovedl být i tvrdý – ale vždycky mě koneckonců povzbuzoval. Imponovalo mi, že přísnost, s níž komentoval moje básně, utnul často otázkou: „A co holky? Povídejte mi o holkách na fakultě?“

Ty jeho zvláštní střihy, to bylo něco, co mě k němu silně táhlo. Často mi četl básně i básnické překlady. V minutě uměl vytvořit slavnostní atmosféru. Četl opatrně i pregnantně, s pauzami za verši, melodicky. A vždycky, skoro vždycky, se mu někde uprostřed čtení zlomil hlas a zajíknul se. Občas krátce plakal.

Ale vzápětí pokračoval, a když skončil, utrousil poznámku, která měla úplně jinou náladu nežli pláč, slzy, dojetí. Třeba drsně ironickou poznámkou ohledně nějaké literární celebrity. Nebo nečekanou otázku ohledně nějaké velice všední věci: „Jaký je váš oblíbený pták?“ Nebo se vším obřadným plačtivým čtením skoncoval: „Tak na čem jste byl v kině?“ Býval jsem z těch střihů zmatený a zároveň mě ohromovaly. Stávalo se také, že Slavík zmlknul a dlouhé minuty mlčel.

Na tyhle chvíle – které mě tenkrát opravdu dokázaly vykolejit a kterých jsem se trochu hrozil – vzpomínám dnes nejvíc!

Nakonec ještě básně. Když jsem pro dnešní ranní rubriku zapátral v hlavě, co si pamatuju, jako první mi naskočila jedna teskná sloka francouzského básníka Paula-Jeana Touleta, kterou mi Ivan Slavík kdysi teskně četl a která v jeho teskném překladu zní:

V Pau o martinském posvícení,
Se hřívou vlající,
V svém trusu dupou vraníci,
A nejsou k udržení.                                                

Dobré ráno.