Petr Borkovec: Praskání mokré svíce

27. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Svítání

Nevím dobře, jak bych vám to vysvětlil, ale v noci na dnešek jsem nespal doma. Nejspíš vám to nevysvětlím. Nebo jo, ale jindy. Vlastně bych rád! Vždyť „ranní úvaha“ je pro přiznání ten nejvhodnější slohový útvar.

Tak alespoň tohle: když jsem se dnes nad ránem vracel domů, zakokrhal kohout. A druhý mu odpověděl.

Čtěte také

Jak dlouho jsem neslyšel kohoutí kokrhání? Zvuk, který téměř zmizel z mého života, ačkoli býval obyčejný. Jako by se přede mnou v tu chvíli rozevřel jiný prostor, složený z majestátních hlasů, které se ztrácejí v dáli a vzápětí se z ní dlouze vracejí. Z hrozné červené hmoty kohoutího hřebínku a laloků. Ze scén, v nichž jsme na dvorku za svítání s babičkou podřezávali kohouta a polévali jeho peří vařící vodou! Rozednívalo se, kohouti chrlili krev a kolem mě hořely červené proudy vzpomínek.

Babička Anežka svírá kohouta mezi koleny, drtí mu křídla a rukou, v níž drží nůž, škube peří na krku, aby dobře řízla. Potom ho podřeže a nechá vycrčet krev. Mrtvého kohouta položí do škopku a opaří, aby ho oškubala. Anežce nevadí horká voda, nikdy ji nevylévá, začíná vždycky škubat hned po spaření. Dere z kohouta peří ve vařící vodě, má ruce až po lokty rudé jako kohoutí laloky a závěsy a pára, která stoupá ze škopku, je hustě bílá – z Anežky vidím jenom velké krvavé ruce. Ves chytá od kokrhání, probouzí se a já píšu kohouta, který byl na chvíli vzkříšen.

Čtěte také

Ten obrovský barevný kohout – jak na něho dopadla horká voda – se podivně otřásl a škopek se zničehonic naplnil jeho umáčenými roztaženými křídly. A mrtvý pták se pomalu – a tak nějak rozpačitě, neochotně; bylo to hrůzné – zvedl a stál. Anežka poděšeně odskočila a taky ztuhla. Sám sebe v té scéně nevidím; ale jsem tam, někde u Anežky, nedýchám.

Kohout stál ve škopku, z něhož se kouřilo, kouřilo se i z něj a peří pod vodou bylo černé a podobalo se mokrým vlasům. Stál a jeho napůl odřezaná krásná hlava se na nás dívala; dokonce i pak, když se zakymácela a jako přelomená padla k hrudi, se kohoutí oko nezavřelo. Vzápětí to všechno sebou praštilo zpátky do škopku s vodou.                     

Americká básnířka Elizabeth Bishopová napsala kdysi o kohoutech dlouhou ódu. Vzdálené kokrhání nazývá „tradičním zvukem“ a říká, že připomíná „praskání mokré svíce“ a že od kohoutího křiku „zahoří celá ves“.

Čtěte také

Vracel jsem se za pomalého svítání domů a myslel na „praskání mokré svíce“, jak Bishopová pojmenovala kokrhání kohoutů. To, že vesnice od kokrhání chytne, „zahoří“, jak také řekla, bylo srozumitelné: kohoutí zvuk se přece zdvíhá, stoupá, je jako plamen ohně, který se žene do výšky a hledá, co by pohltil. Ten hlas je čtyřdílný a každá jeho část je jako jeden ohyb stoupajícího plamene. Kohout sám při kokrhání plápolá – a nejen ohnivými barvami peří a hřebínku. Hlava a krk se napnou dopředu, hruď se nadme. Kohout se zavlní. Jako kdybys pod něho přiložil. Co ale Bishopová myslela „praskáním mokré svíce“?

K některým veršům se čtenář dotahuje dlouho, ale nikdy by se tolik nesnažil, kdyby od prvního přečtení netušil, že to přijde! Kdyby mu od začátku nebylo cosi povědomé. Ještě ničemu nerozumí, ale něco tam je – už to někde viděl, slyšel, zažil. Podobá se to situaci, kdy si na něco nemůže vzpomenout, ale cítí, že to přichází, už je to skoro tady, má to na jazyku. Básně se čtou pravděpodobně proto, aby nastal tenhle zvláštní stav a aby trval co nejdéle.

Čtěte také

Kokrhajících kohoutů bývá víc, vždycky jich bývá víc. Jeden zpívá blízko, jeho kokrhání stojí před očima. Ale vzdálenější a velmi vzdálené odpovědi bývají jiné. Daleká kokrhání se perlí v mlze, vzdálenost obrušuje jejich výšky, které se podobají ržání, a k uchu donáší zpěněný drsný střed. Suchý a teskný, vzpomínáš si? Kohoutí hlasy doléhají v nepravidelných intervalech a z různých hloubek dálky.

Právě takhle praská mokrá svíce, k níž se skláníš, když ji zapaluješ v naprostém tichu po dešti. Vzdálení kohouti, kteří jeden po druhém kokrhají, připomínají suchá zapraskání mokré svíčky, po nichž se plamen nerozhoří. Připomínají zaškrtnutí sirek – jedné, druhé, třetí – které mokrý knot nezapálí. Ale všechno směřuje k tomu, aby knot oschl, oheň vzplanul, ves zahořela a – rozbřesklo se, rozednilo, vznítil se nový den.
Dobré ráno.

autor: Petr Borkovec
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

S hereckými hvězdami poznejte tajemství textu starého dva tisíce let

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

O věrné lásce statečného Chairea a sličné Kallirhoy

Koupit

Román byl napsán pravděpodobně už v prvním století našeho letopočtu a možná dokonce i dříve. Jde o první dochovaný milostný a zároveň i dobrodružný román nejenom antického, ale vůbec evropského písemnictví.