Petr Borkovec: Co je nového v oddělení hadů?

24. září 2020

Často chodím do pražské zoologické zahrady, když je zavřeno, poněvadž znám jednu ošetřovatelku hadů. Jmenuje se Henrieta, je jí přes čtyřicet a mezi herpetology – znalce studenokrevného a obojživelného života – je proslulá, protože se vyzná ve vodních hadech tak jako nikdo jiný v Evropě.

Občas jezdí na nějaké výpravy a konference, dochází do nějakých laboratoří nebo něco o vodních plazech sepisuje do amerických časopisů. Hadi ve vodě! Vědecká kariéra! Ale vlastně nevím přesně – ona o tom nikdy nemluví a já jsem líný si to vyhledat.

Čtěte také

Schůzky s Henou v zoo začínají vždycky stejně. Když se blížím, už zdálky na mě mává a energicky oběma rukama nad hlavou ukazuje, abych se odklidil za hadí pavilon, že dorazí. Jdu hned poslušně za pavilon a přemýšlím, zda se mám nějak schovávat nebo ne, jestli jsou neodborné návštěvy mimo návštěvní hodiny v hadím pavilonu zakázané nebo ne, jestli by Henrieta mohla mít průšvih anebo ne. A říkám si, že se na to musím přeptat – ale potom zapomenu.

Čekám za oddělením hadů. Mezi vyřazenými zářivkami a terarijními skly všeho druhu, prorostlými kopřivami a diviznami, mezi igelity od výstelek, uprostřed hromady plastových kýblů od žrádla a vitaminových směsí stojí plastový kontejner jako stůl a dvě rozeschlé židle. Na stole pětilitrová zavařovačka od okurek plná vajglů v dešťové vodě. Je tady vlhko, ale později odpoledne se slunce objevuje a drží až do západu. Občas přeběhne myš, šváb nebo kuře, co pláchli z pěstíren hadí potravy. V některých kýblech roste bazalka a majoránka. A kopr. To si tady pěstují lidé od hadů. Sem chodí na cigáro. Sníst si chleba se šunkou. A koprem.

Čtěte také

Henrieta na sebe nikdy nenechá dlouho čekat, přichází skoro hned – ale neřekl bych, že se na mě těší. Přijde. Je tu. Ahoj. Čau, fajn, žes došel, neusmívá se. Na krku si nese hada. Pokaždé jiného. Jeho hlavičku drží v ruce a hladí ji palcem. Ve druhé zapálenou cigaretu. 
„Co je to dneska?“ ptám se, jako se ptám pokaždé.
„Linda. Užovka stromová. Vzácnější než my dva dohromady,“ říká Henrieta.

Slunce mírně svítí za oddělením hadů, Hena se opírá o zeď, slastně mhouří oči do světla a cigaretu spíš hltá, než kouří; se zvrácenou hlavou hlasitě vyfukuje kouř. Má přes sebe černou gumovou zástěru a vlasy pečlivě stažené síťkou, protože vlnité rozpuštěné vlasy hady dráždí. Linda je mezitím klidná – trpělivě snáší oblaka dýmu, obtáčí strom Henina krku a každá její šupina v paprscích září jako hnědý drahý kamínek.

Čtěte také

Henrieta v tuhle chvíli vypadá jako unavená servírka ze zapadlého motorestu, která od života nic moc nechce a ani se nesnaží. Odhání chlapy, těší se na televizi po směně a přemýšlí o nové kérce a o tom, jestli si ji může dovolit. Jenom ten had na krku do obrazu nepatří.

Občas si přesně v těchhle okamžicích představuju, že bychom k sobě s Henou patřili a chodili se za oddělení hadů milovat. Ale hned to přejde. Stejně by to nešlo, když místo korálů nosí mamby a taipany, kterým v zubech žbluňká jed! A navíc – Henrieta je zadaná. Je matkou tří synů, přičemž prvního má s jedním herpetologem, druhého s druhým a ohledně třetího neví, který z těch dvou vědců je otcem, jelikož se mezitím vrátila k prvnímu, ale druhého neopustila úplně.

„Co je novýho?“ ptám se.
„Kluci jsou teď u Hynka, příští týden u Honzy. Mám volno. Ale nic se mi nechce,“ odpoví Hena a přivírá oči.               

Čtěte také

„Myslím na oddělení?“
„Nic. Jedna anakonda nechce žrát, druhá se přežírá a je jí furt špatně. Zmije rohatá se touží pářit a není s kým. Chřestýšovec má celej harém a mohl by to dělat od rána do večera, ale nechce se mu. Umřela nejstarší krajta a jedna červená užovka je na umření. Normální život.“

Opíráme se o oddělení hadů a kouříme. Henrieta potom pomalu rozmotá Lindu, vypustí ji do trávy a vrací se na sál – začínají se roznášet večeře, chlapi mají hlad. Čau. Měj se, přijď zas. Nasedám do auta a zírám před sebe. Slunce za motorestem už nehřeje, ale ještě svítí. Zabouchnu dveře a tiše se rozjíždím. Ve vysoké trávě se zvedá vítr.

autor: Petr Borkovec
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...