Petr Borkovec: Modrá říká „pravda“ a žlutá odpovídá „rošťáku“!

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy  Ernest Hemingway u psacího stolu (1945)

V jedné knížce pro děti, která pojednává o věcech, co často ztrácíme, jsem uveřejnil báseň o ztracené a nalezené kleci s andulkami.

Nálezce hledá toho, kdo klec ztratil, ale nemůže ho najít. Tak podá inzerát. A ten inzerát je ta báseň. Stojí tam:

Našla se klec! I s andulkami!
Jedna je žlutá, druhá modrá.
A obě mluví. Modrá říká:„Dobrou noc!“
A žlutá odpovídá:„Rošťáku!“
Kdo tu klec ztratil, zavolejte
na číslo 724 827 499. Petr B.

Věřte mi, že vím, že klec s andulkami vlnkovanými se neztrácí často, ale chtěl jsem mít v té knize nějaké zvíře, co se nezatoulalo samo, zvíře, které se vším všudy zašantročil člověk. A klec se smutnými andulkami, zapomenutá před cukrárnou nebo v tramvaji, se mi zdála vhodná.

Potíž byla v něčem jiném. Totiž v tom, že jsem v té básni pro děti uveřejnil vlastní telefonní číslo. Pravé, zdůrazňuji. Tak dlouho jsem fantazíroval nad zajímavými číselnými kombinacemi, až mě to přestalo bavit. Z únavy a nudy jsem se rozhodl pro ryzí pravdu – a šoupl do veršů svůj mobil.

A zapomněl na to.

Už když se kniha tiskla, zazvonil telefon. Představil jsem se.
„No jo… von to vzal, fakt tam je…“ ozvalo se na druhém konci.
„Prosím?“ řekl jsem.
„Pardon… tady tiskárna Fraktál, Jihlava. U telefonu Vondruška. Zrovna s kolegy děláme vaši knížku a chtěli jsme vědět, jestli to číslo funguje. Dokonce jsme se vsadili. Nezlobíte se?“
„Ne… aha…,“ koktal jsem, „jo jo, funguje.“
„Tak nashledanou,“ řekl pan Vondruška.

Zanedlouho začaly telefonovat děti. Když volalo třetí – byla to dívka a jmenovala se Sofie Janáčková – začal jsem si psát seznam. Postupně jsem pak hovořil s Martinem Mančíkem, Světlanou Zvoníčkovou, Václavem Babkou, Petrou Horákovou, Klárou Vlasákovou a Divišem Vosikou. Ti všichni zjišťovali, jestli je číslo opravdové.

Václav Babka se – podle mých poznámek – zajímal o to, zda není nebezpečné telefon zveřejňovat. Domníval se, že by mě někdo mohl „nebezpečně obtěžovat“. Malá slečna Horáková mi řekla, že jsem první spisovatel, se kterým mluví, a že je to pecka. Klára Vlasáková se tak styděla, že mlčela, a já celý rozhovor vedl – po vzoru předchozích dětských rozhovorů – sám se sebou.            

Tehdy mě poprvé napadlo, že se musím v nakladatelství zeptat, jaký má ta kniha náklad.
Po dětech telefonovala knihkupkyně z brněnského knihkupectví Toulavá punčocha a ještě nějaké děti. A také paní Coufalová. Paní Coufalová volala z Kadaně a zaníceně líčila, že celý život pěstuje andulky a že moje báseň ji dojala.

„Víte, pane spisovateli,“ spustila nadšeně, „že jsem nikdy nečetla báseň o andulkách? Hemingway napsal o andulce krásnou povídku. Ale o básni žádné nevím. Já totiž andulky nejen pěstuji, ale sbírám všechno, co se jich týká. Tak mám, díky vám, báječný přírůstek.“
„To je krásný… jsem rád,“ řekl jsem. „A kolik andulek máte?“

„Momentálně padesát šest, jednu báječnější než druhou,“ nezaváhala paní Coufalová. „A osmnáct z nich nádherně povídá.“

„Páni!“ ocenil jsem to a bůhvíproč si představil padesát šest andulek, které mluví v jedné jediné malé kleci.  
„A vy?“ zeptala se chovatelka.
„Já žádnou.“
„Žádnou?“ užasla tak, až jsem si myslel, že mi rozuměla něco jiného.
„Ne. Nikdy jsem žádnou andulku ani neměl.“
„Nikdy? A proč jste to napsal?“
„No…,“ zpomalil jsem. „Jak to myslíte?“            
„Vy jste si to celé vymyslel?“
„Přece jste se, promiňte, nedomnívala, že jsem nějakou klec doopravdy ztratil? Anebo našel?“
„To samozřejmě ne,“ řekla paní Coufalová velice vážně. „Ale měla jsem za jisté, že andulky chováte a že se o ně zajímáte.“

„Musím vás bohužel zklamat,“ začal jsem být protivný, „nezajímám. Ani trochu. Jediné, co jsem si v té básni nevybájil, je moje telefonní číslo.“

„Tak to je pro mě hodně velké zklamání,“ řekla s pečlivou výslovností. A dodala: „Co já si myslím, tohle by opravdový spisovatel provozovat neměl. Hemingway například by něco takového v žádném případě neudělal.“

Nevěděl jsem, co říct. Nechtěl jsem být ani ironický, ani vtipný a ani nepříjemný – chtěl jsem při tom slibně se rozvíjejícím literárně-teoretickém rozhovoru být vážný a chytrý. Což nejsem nikdy. A tak jsem přihlouple hlesnul:
„Ale já mám andulky rád.“

„Což nestačí,“ vystřelila paní Coufalová. „Píšete o tom, co ani trochu neznáte, a ještě u toho zveřejňujete telefon, abyste na sebe upozornil. To je, nezlobte se, pro dnešní dobu typické. Čtěte Hemingwaye! Nashledanou.“

Z nakladatelství mi tentýž večer poslali esemesku, že knížek s mým telefonním číslem vydali tisíc. Ale já měl vypnutý telefon, otevřenou láhev a rozečtené Zelené pahorky africké.