Petr Borkovec: Konec dne

29. červen 2020

Dobré ráno. Prázdniny, které začínají, propukly už v březnu – jsme unavení, oblepení volnými chvilkami, po nichž jsme netoužili.

Prapodivný prázdninový film, na němž jsme od března vysedávali, skončil. Potácíme se z kina domů, biják plný podezřelého prázdna pokračuje v našich hlavách, mluvíme spolu jazykem a gesty postav, o jejichž osudy jsme se od března obávali, a mrtvolné filmové palmy se nám kývají nad těžkými hlavami.

Čtěte také

Do toho všeho a k tomu všemu vycházejí na konci bulváru (jako časopis s lesklou obálkou) prázdniny skutečné: léto, slunce, hotelové haly, stíny, pláže, tyhle staré známé zářící věci. Letos nezáří. Jsme utahaní, oblepení, vyplašení, nejistí. A potřebujeme na vzduch! Co budeme dělat?
Moje cestovka – ještě jednou „dobré ráno“! – nabízí pro nadcházející červenec a srpen pouze jeden jediný typ zájezdů.
Je to u moře, nikdo ale neví, kde přesně.
„Zajímá to letos někoho?“
„Ani ne.“
„Dík.“
Maličký betonový byt s balkonem, stolem a postelí se nachází u moře, které je úplně obyčejné. Leží dvacet metrů od pláže, na niž je povolen vstup se psy, takže se vůbec neudržuje. Zanedbané je tu všechno. Voda v bytě teče, jak se jí chce: někdy proudem, jindy čůrkem, někdy teplá, někdy rezavá, jindy žádná.

Čtěte také

Plážové odpadky se vyvážejí jednou za týden, ve čtvrtek, ale často se na to zapomíná – mrtvé ryby a zahnívající škeble smrdí až k nedělnímu mořskému horizontu. Ten ale stejně nestojí za řeč. Tenká čára a na ní dlouhá ocelová loď obklopená černými remorkéry. Poblíž bytu není nic, ani bar. A k tomu všemu, věřte nebo ne – na pláž se smí až po deváté večer. Přes den ne. Zákaz!  

To nevadí… mezi devátou a desátou večer je pláž přece nejkrásnější! Starý oranžový slunečník není potřeba rozevírat. Zapadající slunce je ještě teplé, ale nepálí. A tak slunečník jen mělce zapíchneme do písku, který s večerem o odstín ztmavnul a je teplý, ale nepálí – tak jako zapadající slunce. Ach, to je mi ale utrmácená řeč!

Tak znovu. Po deváté je pláž samé opakování. Vítr sem tam zesiluje a probírá cípy staženého slunečníku, které hlasitě pleskají. Vlnu, co se široce rozlévá po pláži, vychladlý písek už nepohltí prudce a se syčením. Mořská voda se na písku nyní tiše zatřepotá, zpění, zbělá a teprve potom zmizí – a ten zvuk se podobá pleskání oranžového plátna.

Čtěte také

Dloužící se stín slunečníku a stíny dřev divoce zaražených v písku jsou světlejší a fialoví a jejich odstín napodobuje barvu škeblí dávno vyplavených slávek. Bílý písek dál tmavne a stíny na něm blednou; v tak podobném tempu, podívej! Pláž se prokresluje a lanko ťuká do úvazního sloupku tak pravidelně, jako by odměřovalo čas vleklého soumraku.

A drzí racci, co nedůtklivě couvají od pohozených papírů? Kdo rozhodne, jestli si hrají na bišonky, kteří si přišli očichat moře, nebo na jejich vetché anglické paničky, které si přišly k moři přivonět?       

Jak pomalu slunce zapadá! Žádný strach, ještě něco stihneme, stihneš, možná budeš překvapen, říká. Všechno na pláži i na moři je skloněno, končí – a přece pořád tolik světla a podob konce dne, které tě čekají!

Čtěte také

Racek za rackem přistává do písku, přidávají se albatrosi a vyhublí vrabci. V sílícím větru, co vane od vody, tě obklopuje pěší hladové hejno ptáků a točí se kolem jako bílý hladký vír. Přesuny, posunování. Také moře už ztmavlo a jeho vlny se podobají roztavenému tmavomodrému sklu, na okrajích čirému jako obyčejné sklo. Pruhy oranžového světla leží nad pláží a tečují hlavy a hřbety albatrosů. Hnilobný pach a slaný vítr se spojily ve vůni vařených těstovin, která i v tobě probouzí hlad.

Ale nezvedáš se, dál sedíš v písku proti moři, oči otevřené, posloucháš, v ruce obracíš úlomek škeble a čekáš na další z proměn konce, která se vzápětí stane. A ani ta nebude poslední.    

autor: Petr Borkovec
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?