Petr Borkovec: Konec dne

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Západ slunce
0:00
/
0:00

Dobré ráno. Prázdniny, které začínají, propukly už v březnu – jsme unavení, oblepení volnými chvilkami, po nichž jsme netoužili.

Prapodivný prázdninový film, na němž jsme od března vysedávali, skončil. Potácíme se z kina domů, biják plný podezřelého prázdna pokračuje v našich hlavách, mluvíme spolu jazykem a gesty postav, o jejichž osudy jsme se od března obávali, a mrtvolné filmové palmy se nám kývají nad těžkými hlavami.

Do toho všeho a k tomu všemu vycházejí na konci bulváru (jako časopis s lesklou obálkou) prázdniny skutečné: léto, slunce, hotelové haly, stíny, pláže, tyhle staré známé zářící věci. Letos nezáří. Jsme utahaní, oblepení, vyplašení, nejistí. A potřebujeme na vzduch! Co budeme dělat?
Moje cestovka – ještě jednou „dobré ráno“! – nabízí pro nadcházející červenec a srpen pouze jeden jediný typ zájezdů.
Je to u moře, nikdo ale neví, kde přesně.
„Zajímá to letos někoho?“
„Ani ne.“
„Dík.“
Maličký betonový byt s balkonem, stolem a postelí se nachází u moře, které je úplně obyčejné. Leží dvacet metrů od pláže, na niž je povolen vstup se psy, takže se vůbec neudržuje. Zanedbané je tu všechno. Voda v bytě teče, jak se jí chce: někdy proudem, jindy čůrkem, někdy teplá, někdy rezavá, jindy žádná.

Plážové odpadky se vyvážejí jednou za týden, ve čtvrtek, ale často se na to zapomíná – mrtvé ryby a zahnívající škeble smrdí až k nedělnímu mořskému horizontu. Ten ale stejně nestojí za řeč. Tenká čára a na ní dlouhá ocelová loď obklopená černými remorkéry. Poblíž bytu není nic, ani bar. A k tomu všemu, věřte nebo ne – na pláž se smí až po deváté večer. Přes den ne. Zákaz!  

To nevadí… mezi devátou a desátou večer je pláž přece nejkrásnější! Starý oranžový slunečník není potřeba rozevírat. Zapadající slunce je ještě teplé, ale nepálí. A tak slunečník jen mělce zapíchneme do písku, který s večerem o odstín ztmavnul a je teplý, ale nepálí – tak jako zapadající slunce. Ach, to je mi ale utrmácená řeč!

Tak znovu. Po deváté je pláž samé opakování. Vítr sem tam zesiluje a probírá cípy staženého slunečníku, které hlasitě pleskají. Vlnu, co se široce rozlévá po pláži, vychladlý písek už nepohltí prudce a se syčením. Mořská voda se na písku nyní tiše zatřepotá, zpění, zbělá a teprve potom zmizí – a ten zvuk se podobá pleskání oranžového plátna.

Dloužící se stín slunečníku a stíny dřev divoce zaražených v písku jsou světlejší a fialoví a jejich odstín napodobuje barvu škeblí dávno vyplavených slávek. Bílý písek dál tmavne a stíny na něm blednou; v tak podobném tempu, podívej! Pláž se prokresluje a lanko ťuká do úvazního sloupku tak pravidelně, jako by odměřovalo čas vleklého soumraku.

A drzí racci, co nedůtklivě couvají od pohozených papírů? Kdo rozhodne, jestli si hrají na bišonky, kteří si přišli očichat moře, nebo na jejich vetché anglické paničky, které si přišly k moři přivonět?       

Jak pomalu slunce zapadá! Žádný strach, ještě něco stihneme, stihneš, možná budeš překvapen, říká. Všechno na pláži i na moři je skloněno, končí – a přece pořád tolik světla a podob konce dne, které tě čekají!

Racek za rackem přistává do písku, přidávají se albatrosi a vyhublí vrabci. V sílícím větru, co vane od vody, tě obklopuje pěší hladové hejno ptáků a točí se kolem jako bílý hladký vír. Přesuny, posunování. Také moře už ztmavlo a jeho vlny se podobají roztavenému tmavomodrému sklu, na okrajích čirému jako obyčejné sklo. Pruhy oranžového světla leží nad pláží a tečují hlavy a hřbety albatrosů. Hnilobný pach a slaný vítr se spojily ve vůni vařených těstovin, která i v tobě probouzí hlad.

Ale nezvedáš se, dál sedíš v písku proti moři, oči otevřené, posloucháš, v ruce obracíš úlomek škeble a čekáš na další z proměn konce, která se vzápětí stane. A ani ta nebude poslední.