Petr Borkovec: Sklíčka Retigolo

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Petr Borkovec
0:00
/
0:00

Ó, přeslechy slov! Chybně přečtené věty. Přeřeky a nevyžádaná smíšení slov. Chybná zahlédnutí všeho druhu.

Přehmaty: sáhnu po noži a nahmátnu huňatou srst. Chuťové záměny, kdy prášek zapiju zbytkem čaje – a je to whisky od včerejška! Zkrátka přesmyčky denní potřeby. Všední kalambúry všeho druhu!

V jazykové poradně zvoní telefon a paní se bůhvíproč dotčeně ptá, co je to vejhuj.
„Prosím vás pěkně, je to něco?“ říká.
„A kde jste to, mohu-li se optat, slyšela?“ táže se jazykovědec ve službě.
„V opeře. V Dvořákově Rusalce. To koukáte! Vodník zpívá Rusalce, že stokrát bys byla člověkem, vejhuj jsi spjatá odvěkém. Jakýpak vejhuj? Kdo to je?“

Jazykovědec nekouká. Vysvětlí paní, že to není nic a nikdo, že vejhuj neexistuje, že pouze špatně slyšela. Vodník v árii ve skutečnosti pěje Stokrát bys byla člověkem, ve jhu jsi spjata odvěkém. Jde tedy o slovo jho ve smyslu jařmo a vodník Rusalce sděluje, že k němu má své povinnosti. A že úkazu, který mu dáma právě předvedla do telefonu, se podle jednoho slavného anglického přeslechu říká mondegreen.

Každý nějaký proslulý mondegreen zná a skoro každý nějaký osobní mondegreen má. Většinou z dětství a obvykle z nějaké písničky. Slavný český přeslech je třeba půrko (Sekera je za dva zlatý a to půrko za tolar…). Nebo měkoň (Už měkoně vyvádějí…). A jiné.

Poznamenejme, že pozoruhodné množství opravdu vynikajících mondegreenů vzniká při poslechu písní Karla Kryla – asi to je tím, že si tolik zakládal na češtině. Používal ji v mnoha rejstřících a kondenzoval. A taky proto, že chtěl, aby byly slyšet ty jeho skvělé rýmy, a tak se soustředil na verš, ne větu. Jeden takový přeslech za všechny, z „Anděla“: „Co mě čeká, Anemine?“ Co je asi zač, ten Anemin?

Mondegreeny jsou intimní a křehká záležitost. Přesto bych se tu rád o jednom svém dávném přeslechu rozepsal. Slovenská kapela Modus nahrála v roce 1984 – to mi bylo čtrnáct – hit „Sklíčka dotykov“. Ta písnička se mi líbila, protože ji zpíval bubeník a protože vyprávěla o tom, jak si kluk poprvé vede domů holku. Začátek zněl:      

Sklíčka, sklíčka dotykov, 
svietia vo tme, ty si taká fajn…

Ještě dneska mě mrazí při hodnocení dívky ty si taká fajn – asi mě vábila roztouženost, protahovaná slovenština a kdovíco ještě. Ale o tom jindy.

Důvěrné a křehké kouzlo se týká názvu písně a prvního verše textu. Po celá 80. léta mě vůbec nenapadlo, že jde o dotyky. Bubeník zpíval nezvykle vysokým hlasem, k tomu tak nějak rozcapeně vyslovoval. Slova ve výškách protahoval a provazoval. Zpíval trochu úlisně.
A tak jsem měl ohledně sklíček a toho, co jsou zač, postupně tři tvrdé teorie.

Zpočátku jsem je vnímal jako „sklíčka retygolo“ a vykládal je tak, že dívce okolo (golo) rtů (rety) blikají sklíčka, odrazy, světýlka, skvrny. Ti dva jsou poprvé sami doma, je noc, mají zhasnuto, její vlasy voní (o tom se zpívá), oknem dopadají světla velkoměsta a tvoří dívce okolo pusy blikající barevný věneček.

Později jsem sklíčka před sebou uviděl v podobě „sklíčka Retigolo“ – a připadalo mi, že jde o něco italského a že je to buď krásné italské osvětlené město, nebo nějaká svítící atrakce, něco jako italské ruské kolo, které se strašně rychle točí ve tmě a barevné odrazy se jen míhají. Milenci pod tím těkavým zázrakem stojí jako v mrákotách a mají se rádi a asi se chvílemi líbají. Tato teorie mi vydržela nejdéle.

Třetí přišla někdy v roce 1986. Zřejmě pod vlivem Depeche Mode jsem zjistil, že Modus přece ve skutečnosti zpívá „sklíčka gotikov“. Sice to ke zbytku textu a vizáži kapely nepasovalo – ale neměl jsem čas to promýšlet, protože slovenská hudba mi v té době začala být šumafuk.

Po celou dobu, co tenhle sloupek píšu, myslím na to, že bych chtěl prožít jeden den kompletně, ďábelsky hustě poskládaný z přeslechnutí, přeřeků, nepřesných čtení a podobných báječně smysluplných omylů. Dvacet čtyři hodin v kalambúru! Až se dostaví Mefisto s nabídkou, nemusím si brát čas na rozmyšlenou!