Zbyněk Černík: O smrtích a smrťácích
Roku 1956, právě před 70 lety, natočil švédský režisér Ingmar Bergman kultovní film Sedmá pečeť, ve kterém vystupuje postava smrti. (Přesněji řečeno smrťáka, v germánských jazycích totiž tato bytost má obvykle pohlaví mužské.) Hraje tu šachy s rytířem Antoniem Blockem, vracejícím se z nepříliš uspokojivé křížové výpravy do Svaté země.
Block doufá, že ji porazí, a získá tak odklad, aby zjistil, co ho čeká potom, po smrti. Snaží se tuto informaci „vydolovat“ i z ní, ale ukáže se, že ani ona jí nedisponuje. I ona je nevědoucí!
Čtěte také
Ačkoli byl Bergman synem luteránského faráře, přesto – nebo snad právě proto – byl v náboženských otázkách vždy pochybovačem. V pozdějších letech vzpomínal, že v mládí měl hrozný strach ze smrti a neustále se jí v myšlenkách zabýval. To Woody Allen, jeho americký kolega a velký obdivovatel, k ní zaujal odlehčenější postoj. „Smrti a umírání se nebojím,“ vyslovil se se svým pověstným smyslem pro humor, „ale osobně u toho nemusím být“.
Se smrtí se minimálně jednou za život setká každý a nikdo jí nakonec neunikne, a proto není divu, že se stala „oblíbeným“ tématem řady spisovatelů, malířů, sochařů, filmařů či hudebníků. Objevuje se v jejich dílech pro dospělé, ale například i v pohádkách. V těch se někdy lidem, na které má políčeno, na ni podaří vyzrát a různými fintami a triky jí zabránit v plnění pracovních úkolů.
Čtěte také
Například obrácením smrtelného lože s „klientem“ tak, že se smrt místo v jejích hlavách, kde stává, když to budoucí nebožtík má už definitivně spočítané, ocitne v nohou, kde to s umíráním není zas tak žhavé.
Přinejmenším symbolicky se smrtky (alias Morany) dá zbavit taky tím, že ji prostě vyneseme, jak se to dodnes na jaře dělá někde na venkově. Naproti tomu hrabě František Antonín Špork o smrti věděl své a bral ji smrtelně vážně. Před hospitálem na svém Kuksu nechal skupinu barokních soch Matyáše Brauna, znázorňujících lidské ctnosti a neřesti, doplnit o dva Anděle blažené a žalostné smrti. A na svém stole přechovával matčinu lebku, aby mu neustále připomínala pomíjivost života.
Čtěte také
Pokusil jsem se ho napodobit, ale rodinné příslušníky či jejich části jsem z toho vynechal a vybral si jiné, jednodušší memento mori. Na mém psacím stole stojí malá figurka solárního plastového kostlivce. Ačkoli je to obyčejný čínský šunt, nápadně se podobá smrtce na pražském Staroměstském orloji. Pokud je venku zataženo a kostlivec nemá dostatek energie, ani se nehne, dalo by se přímo říct, že dělá mrtvého brouka. Ale jakmile vykoukne slunce, je náhle plný života, celý se rozkřepčí a je s ním docela veselo.
Ale zpátky k Bergmanovi a Sedmé pečeti. Rytíř Antonius Block nakonec svou šachovou partii o život zákonitě prohraje a i s přáteli, které získal během svého pozemského putování, následuje v jakémsi dance macabre smrťáka do neznámé destinace.
Čtěte také
Pokud jde o samotného režiséra, ten se hrůzy ze smrti časem zbavil a ke konci života k ní zaujal stoické stanovisko. Zemřít, tvrdil, to je, jako když otočíte vypínačem. Nejdřív svítí světlo, a pak už ne.
Ingmar Bergman otočil takovým vypínačem několik dní před svými 89. narozeninami, 30. července 2007.
Nejposlouchanější
-
Margaret Atwoodová: Příběh služebnice. Románová dystopie, ze které mrazí
-
Karel Poláček: Hostinec U kamenného stolu. Tragikomické příhody z jednoho lázeňského městečka
-
Ludvík Vaculík: Stará postel. Fascinující intimní próza připomíná 100 let od narození autora
-
Tracy Letts: Zabiják Joe. Kultovní klasika americké coolness dramatiky a úspěšný film
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.



