Zbyněk Černík: Vivat Liber!

Tahle pacientská četba knih mi připomněla zážitek z mého dětství. Jednou, tuším, že v páté třídě, jsme byli na škole v přírodě a já jsem onemocněl. Třídní učitelka nechtěla riskovat, že nakazím spolužáky, a proto mě přesunula na „izolaci“, do svého vlastního pokoje. Aby mě měla pod dohledem.

Čtěte také

Zbyněk Černík: O zlatě

Náhodou jsem tehdy s sebou měl Puškinovu Kapitánskou dcerku, takže jsem se hned pustil do četby. Když si toho ovšem všimla moje pedagožka, dospěla k názoru, že na takový typ literatury nejsem ještě dost zralý, a knížku mi sebrala. Nechci se chlubit, ale byl jsem tenkrát, za hlubokého komunismu, asi jeden z mála Čechů, kterým zabavili knihu ruského! autora.

Na rozdíl od slavného sci-fi románu Raye Brandburyho 451 stupňů Fahrenheita, kde je vydávání a vlastnictví knih zakázáno zcela, se za takzvané normalizace režim spokojil tím, že zakázal „jen“ nepohodlné autory. Díla Milana Kundery, Josefa Škvoreckého, Arnošta Lustiga a mnoha dalších postupně přestala vycházet a byla vyřazena z veřejných knihoven. Tedy pokud je odtamtud někdo z čtenářů včas neukradl, a tak je de facto nezachránil. Přiznám se, že pár jsem si jich tenkrát vzal i já, ačkoli jinak 7. přikázání Desatera dodržuju.

Čtěte také

Zbyněk Černík: OK, budu se soustředit!

V polovině 80. let se mi k mému vlastnímu překvapení podařilo vyjet jako turista do USA. Ve Washingtonu D.C. jsem strávil pár dní u jedné kamarádky, která mi nabídla, ať si u nich na půdě vyberu nějaké tituly současné americké literatury, které tam s manželem odložili. Hrabivě jsem si jimi nacpal plný batoh, ačkoli jsem věděl, že mě čeká ještě náročná cesta přes celé Spojené státy.

O měsíc později jsem se vracel vlakem domů přes západoněmecko-českou hranici. Celník, který si mě vzal na starost, mi položil obvyklou otázku, jestli mám něco k proclení. Odpověděl jsem, že ne, přivezl jsem si „jen“ pár knížek. Celníkovi si okamžitě zablýsklo v očích a jal se inkriminované knížky jednu po druhé podrobně zkoumat a prohlížet. Tvářil se přitom velmi, velmi vážně a já jsem pochopil, že bude průšvih: pašování západní literatury nebo něco na ten způsob.

Čtěte také

Zbyněk Černík: O bohoslužbě a jazzu

Ale pak celník narazil na Playboye, kterého mi kdosi přenechal v letadle z Ameriky. Slavnostně mi oznámil, že „tento typ literatury není dovoleno do ČSSR dovážet“, a že ho tedy zabavuje. Se skrývanou úzkostí v hlase se ještě zeptal, jestli na to chci potvrzení, ale když jsem mávl rukou a řekl, že ne – což znamenalo, že to nebude muset hlásit a časopis si bude moct nechat pro vlastní potřebu –, celý se rozzářil a moje „západní“ knihy mu náhle přestaly vadit.

Dnes už díkybohu můžeme mít knih, kolik chceme, a nikdo se nás o ně nesnaží připravit. Nemáme na ně ovšem moc času. Osobně si proto vždycky nějakou vezmu do vlaku nebo do metra, kde jedině potřebný čas na četbu naleznu. Obklopen cestujícími, kteří v drtivé většině upírají oči do mobilního telefonu, se sice při tom cítím poněkud provinile, ale i tak to stojí za to.

Občas dokonce dostanu chuť hlasitě zvolat: Vivat liber! Ať žije kniha!