Zbyněk Černík: O bohoslužbě a jazzu

Měla se zrovna konat bohoslužba, ale věřících bylo pomálu – dali by se spočítat na prstech jedné ruky – a navíc, když se konečně dočkali svého pastora, oznámil jim, že má horečku, a musí proto bohoslužbu zkrátit: odpadne večeře Páně.

Čtěte také

Zbyněk Černík: Kinoautomat trochu jinak

Bergmanova otce to pobouřilo. Vstal z lavice a šel si s farářem promluvit. S tím výsledkem, že se vysluhování večeře ujal sám.

Tak si jeho syn, který se jinak skoro ve všem s otcem názorově rozcházel, potvrdil pravidlo, kterým se v životě vždycky řídil i on: Ať se děje, co se děje, bohoslužbu nesmíš odvolat.

Výše popsaná událost se promítla do závěrečné scény Bergmanova filmu Hosté večeře Páně. Jeho protagonista, farář Tomas, zahájí bohoslužbu navzdory tomu, že je nemocný, marně hledá Boha a kostel je až na jeho (nemilovanou) milenku úplně prázdný. Film byl natočen roku 1963 a o tři nebo čtyři roky později, na sklonku 60. let minulého století, jsem já zažil scénu, která s tou bergmanovskou má – ačkoli se to na první pohled nezdá – leccos společného.

Čtěte také

Zbyněk Černík: Slušnost a svornost

V Domě pionýrů a mládeže v pražském Karlíně, kde jsem tehdy bydlel, se kromě svazáckých akcí občas konaly i zajímavé kulturní akce. Jednou z nich byl koncert skupiny SHQ Karla Velebného, umělce, od jehož narození v březnu uplyne 94 a od předčasné smrti 36 let.

Velebného jsem znal nejen jako skvělého jazzmana, ale i jako vtipného doktora Evžena Hedvábného, který vystupoval v oblíbené rozhlasové Vinárně u Pavouka, a fenomenálního představitele matky Žílové v první Cimrmanově hře Akt, tehdy provozované v Malostranské besedě. (Mimochodem, za tuto roli obdržel roku 1967 cenu Zlatá slepice, udělovanou za „nejlepší mužský herecký výkon v ženské roli“!) Na večer s ním jsem se tudíž velmi těšil.

Jaké ovšem bylo moje překvapení, když jsem dorazil na místo konání. Ukázalo se totiž, že jsem a zřejmě i budu jediný posluchač – nebo chcete-li, host. Úplně jako v tom Bergmanově filmu. Velebný a jeho muzikanti se naopak dostavili v plném počtu, takže nad posluchači měli značnou početní převahu, a to i v případě, že se k posluchačstvu připočítal také na místě přítomný zástupce pořadatele a barman v jedné osobě.

Čtěte také

Zbyněk Černík: O umělé inteligenci

Vyvstala otázka, jak tuto situaci řešit. Když jste tenkrát šli do kina na méně navštěvovaný film, platilo obvykle pravidlo pěti: Pokud se prodá alespoň pět vstupenek, film se bude promítat, pokud ne, představení se zruší. V tomto případě to ovšem dopadlo jinak.

„Tak jdeme na to,“ konstatoval Karel Velebný, jako by vůbec co řešit nebylo, a jeho muzikanti si, pokud tak už neučinili předtím, vybalili nástroje. On sám zaujal místo u vibrafonu, jednoho z mnoha nástrojů, na které hrál, a po celém Pionýrském domě, jinak úplně prázdném, se rozezněly první tóny „poctivého“ jazzu. Barman-pořadatel se postavil za pult a jal se nás zásobovat kofolou s rumem.

Muzikanti hráli stejně dobře a se stejným nasazením, jako kdyby se nacházeli před vyprodaným velkým sálem Lucerny. Jednak proto, že je to očividně bavilo, jednak proto, že i pro ně platilo pravidlo Bergmanova otce: Ať se děje, co se děje, bohoslužbu nesmíš odvolat.