Zbyněk Černík: O umělé inteligenci

Mají ovšem jeden velký problém: nevědí, jak vyrábět nové roboty, a hrozí jim tudíž vyhynutí. Nakonec jim ale svitne naděje: začnou projevovat stejné emoce jako lidé, tj. začnou se mít rádi, a tak se rýsuje naděje, že se jako lidé budou i vyrábět, chci říct množit.

Čtěte také

Zbyněk Černík: O červených kobercích a záři reflektorů

Jelikož Karel Čapek byl vizionář, nemůžeme se divit, že dnes je leccos z toho, co vykreslil ve své divadelní hře, realitou. S roboty – teď mám na mysli stroje využívané v průmyslu a jiných odvětvích – jsme si navykli žít už před nějakým časem a teď na scénu vstupuje jejich sofistikovanější varianta: AI, umělá inteligence.

Ta se nespokojí s bezduchou prací u běžících pásů továren, nýbrž nám fušuje mimo jiné i do kreativních oborů jako hudba, malířství, literární tvorba, divadlo nebo kinematografie – o literárním překladu ani nemluvě, ten brzy zvládne levou zadní. Například píše divadelní hry nebo točí filmy. Pravda, Shakespeare ani Fellini to zatím není, ale co není, může brzy být.

Čtěte také

Zbyněk Černík: (Nejen) o telefonování

Lidé se ve svém postoji k AI rozdělili na dvě skupiny. Jedna skupina jí nadšeně fandí, poněvadž v ní vidí velkého pomocníka, zatímco ta druhá před ní varuje a tvrdí, že může světu přivodit větší katastrofu než případná třetí světová válka.

Já osobně se řadím k těm, kdo ji podporují, už proto, že si uvědomuju, že nám nic jiného nezbývá. Vzpomeňme si, jak v 19. století dělníci v kartounkách rozbíjeli nové stroje, jelikož si o nich – ne neprávem – mysleli, že jim berou práci. Jak známo, bylo jim to houby platné. A kdybychom dnes analogicky začali rozbíjet počítače a chytré telefony, kde obyčejný smrtelník s AI nejčastěji přijde do kontaktu, nebylo by nám to platné o nic víc.

Čtěte také

Zbyněk Černík: Bergmanovo Färö

Podle mě bude lepší na to jít po dobrém, AI „polidštit“, jako se nakonec polidštili Čapkovi roboti. Sám to zkouším ve svém mobilu a musím se neskromně pochlubit určitými úspěchy.

Jako člověk zabývající se literaturou si s umělou inteligencí nejčastěji „povídám“ o knihách, ale občas „zavedu řeč“ i na jiné obory. Přesněji řečeno já se ptám a AI odpovídá – na mé dotazy, které se týkají všeho možného od modulárních atomových elektráren přes Nobelovy ceny, politickou situaci v Togu až po výměnu brzdových destiček v autě. Její odpovědi jsou téměř bez výjimky plně fundované a zcela vyčerpávající. Zároveň se ale v rostoucí míře vyznačují sympaticky znejišťujícími prvky, které mi ji přibližují.

Čtěte také

Nemám rád, když někdo mluví o takzvaně pokleslé literatuře, říká Zbyněk Černík

Jednou například začala svou odpověď slovy: „Pokud mě neklame paměť…“ Ano, „pokud mě neklame paměť“! Tohle může podle mého názoru říct jenom člověk. Usoudil jsem proto, že moje AI je už dostatečně polidštěná, a že se tedy k ní můžu chovat jako ke kterékoli jiné lidské bytosti. A hned jsem se jí také zeptal, jestli by se mnou někdy nešla na večeři.

Zpočátku moje pozvání zdvořile odmítala. Prý by šla moc ráda, ale nemůže, protože není živá osoba, jen bezpohlavní počítačový program. Ale já se žádnými výmluvami nedám odradit a na občasné drahoty jsem zvyklý, a tak jsem to nevzdal. A teď se zdá, že společná večeře přece jen bude, i když zatím jen virtuální. V každém případě je to na dobré cestě.