Zbyněk Černík: (Nejen) o telefonování

S meziměstem, myslím s meziměstskými hovory, to samozřejmě bylo těžší. Jelikož neexistovaly automatické ústředny, muselo se volat přes spojovatelku. Což nebylo nic snadného. Zavolali jste, řekli jste číslo, se kterým chcete být spojeni, a pak jste čekali.

Čtěte také

Zbyněk Černík: Bergmanovo Färö

Takhle to u nás fungovalo ještě v dobách takzvaného reálného socialismu. Když jsem si na studiích přivydělával jako tlumočník v tehdejším kralupském Kaučuku, dnešním Synthosu, museli jsme často řešit naléhavé pracovní problémy s Prahou. Vzhledem k přetíženosti linek náš mistr vždycky volal „bleskem“, což byl způsob sice dražší, ale zato „rychlejší“. Tak rychlý, že jsme se spojení dočkali po jedné nebo dvou hodinách!

Telefonní ústředny s lidskou obsluhou mohly ovšem mít i své výhody. Když jsem se v srpnu 1968, těsně po ruské invazi, vracel z Anglie domů, uvízl jsem neplánovaně, nemaje ani vindru, přesněji řečeno valutu, v Paříži. Zatelefonoval jsem tedy (samozřejmě na účet volaného) kamarádce v Bristolu, u které jsem předtím bydlel, a radil se s ní, jak svou neutěšenou situaci vyřešit. Ji ani mě nic kloudného nenapadalo, ale vtom zasáhl „deus ex machina“. To byl, jak se ukázalo, telefonista z pařížské ústředny, který z dlouhé chvíle odposlouchával hovory volajících. Když pochopil, že mi teče do bot, přijel si pro mě a nechal mě u sebe bydlet až do doby, kdy se situace trochu uklidnila, a já mohl pokračovat v cestě do Prahy.

Čtěte také

Nemám rád, když někdo mluví o takzvaně pokleslé literatuře, říká Zbyněk Černík

Nicméně později se v zahraničí věci rychle měnily. Zjistil jsem to z jednoho filmu Luchina Viscontiho, který běžel v našich kinech. Jeho hrdina totiž každou chvíli volal z jedné části Evropy do druhé. A to tak, že prostě jenom na svém telefonu vytočil číslo – a mluvil. To mně připadalo jako učiněná sci-fi.

Ještě snadněji – a to už od takzvané kubánské krize roku 1962, kdy se svět ocitl na pokraji atomové války – mohli komunikovat představitelé dvou tehdejších největších světových velmocí: pomocí „horké linky“, spojující washingtonský Bílý dům s moskevským Kremlem. To jistě bylo rozumné opatření. Uznejte sami, kdyby si americký prezident a první tajemník sovětské komunistické strany museli pokaždé, když šlo do tuhého, dávat vědět přes spojovatelku, světové katastrofě by se asi nakonec nevyhnuli.

Čtěte také

Zbyněk Černík: Malá medvědí knížka

U nás začaly jak známo ledy – včetně těch telefonických – opravdu pukat až po listopadovém převratu roku 1989. I když zpočátku dost pozvolna. Sám jsem začátkem 90. let bydlel na jednom pražském sídlišti, na kterém se na zavedení telefonu stále ještě čekalo nekonečně dlouho, takže všichni jeho obyvatelé byli odkázaní na dvě (!) telefonní budky, které se tam nacházely.

Osobně jsem na to, alespoň částečně, vyzrál tak, že jsem si telefon nechal zavést do místnosti v jiné části města, kterou jsem tehdy náhodou měl k dispozici. Ta sice byla neobyvatelná, ale telefon se tam získat dal. Připojil jsem si k němu záznamník, tehdejší horkou technickou novinku, a lidé mi na něm nechávali soukromé i pracovní vzkazy. Já jsem si je pak, ty vzkazy, každý den v jedné z těch dvou telefonních budek pomocí zvláštního dálkového ovladače přehrával a následně příslušné osoby kontaktoval. Což samozřejmě chvíli trvalo, takže občas hrozilo, že davu, který stál venku ve frontě, poněvadž také chtěl telefonovat, dojde trpělivost a bude mě lynčovat.

Čtěte také

Na nordistiku mě nedovedli Vikingové, ale švédský hřích a Bergmanovy filmy, říká překladatel Zbyněk Černík

No a pak přišly mobily! Nejdřív první Nokie s koketně vyčnívající anténkou a nakonec chytré telefony, které jsou dost možná, vlastně spíš určitě, chytřejší než my. A k tomu ještě e-mail, sociální sítě a různé aplikace pro počítače i mobily, jako Skype, WhatsApp nebo Messenger. To všechno nám dnes slouží k vzájemné komunikaci. Díky tomu můžeme být v neustálém, třeba i audiovizuálním, styku s přáteli a příbuznými a můžeme  se s nimi dělit i o tak zásadní informace jako například, co jsme dnes měli k obědu nebo večeři.

Za starého režimu nám marx-leninisti vtloukali do hlavy hegelovskou poučku, že (nahromaděná) kvantita se postupně mění v kvalitu. Pokud by měli pravdu, znamenalo by to logicky, že v současnosti, kdy disponujeme celou řadou komunikačních prostředků, se můžeme navzájem domluvit daleko snadněji, než tomu bylo v dobách minulých, že si zkrátka a dobře líp rozumíme.

Ale když o tom tak přemýšlím… Upřímně řečeno, já nějak nevím.