Na nordistiku mě nedovedli Vikingové, ale švédský hřích a Bergmanovy filmy, říká překladatel Zbyněk Černík

Když byl Zbyněk Černík malý, na procházkách s rodiči zatvrzele odmítal zdravit cizí lidi. Tvrdohlavost mu do velké míry zůstala. Například díky trvalému atakování institucí se mu v roce 1990 podařilo vycestovat na univerzitu do švédské Uppsaly na stipendijní pobyt, který mu byl – jakožto studentovi anglistiky a nordistky – přiklepnut už v roce 1973. „Byl jsem za to vděčný, protože jsem tehdy dostal první možnost intenzivnějšího kontaktu se zemí, kterou jsem se zabýval,“ komentuje porevoluční výjezd. Do Švédska se ale přeci jen i za minulého režimu dostal – jako turista na příslib.

Zbyněk Černík: Cesty na sever|foto:Nakladatelství Torst

Zbyněk Černík je dnes respektovaným znalcem severské literatury, původně se chtěl ale věnovat hlavně angličtině. Ta se ale dala studovat jen v kombinaci, a protože Skandinávie ho vždycky lákala, bylo rozhodnuto. „Fascinovaly mě, a dodnes fascinují, hlavně filmy Ingmara Bergmana. Když se mi tehdy nabídla možnost zabývat se jimi hlouběji, neváhal jsem. Na nordistku mě zkrátka nedovedli Vikingové, ale Bergman.“

A ještě jeden důvod by se našel, říká se tomu švédský hřích: fenomén severské sexuální revoluce a zrušení cenzury pornografie. „Projevovalo se to ve způsobu obyčejného života, ale také ve filmech včetně Bergmanových. Trvalo to do poloviny 70. let, pak přišlo AIDS a do Švédska dorazila nekonzervativní politika. Dneska se zdá, že Švédové si tu dobu už ani nechtějí pamatovat.“

Zachránil to Playboy

Lechtivá tematika hrála hlavní roli i v další historce, kterou Zbyněk Černík ve Vizitce vyprávěl. Na sever se před revolucí v roce 1989 nedostal, do Ameriky ale vycestovat směl. Protože tušil, že je to možná zároveň i poslední návštěva tohoto kontinentu, vzal to z gruntu a projel ji od východu k západu. S batohem plným paperbacků, které sesbíral na půdě u washingtonské kamarádky, a taky s darovaným časopisem Playboy. Doma mu policie knihy chtěla zabavit, nakonec to ale spravil úplatek magazínem s nahými ženami.

Příběhy ze života – včetně důležité kapitoly věnované práci v nakladatelství Odeon – sepsal Zbyněk Černík v memoárové knížce Cesty na sever. Inspirací mu byl život matky, které zemřela ve věku 97 let. „Na vlastní uši a oči zažila Rakousko-Uhersko, první republiku, protektorát, válku, 50. léta, šedesátý osmý i rok 1989 a já si říkal, jaká je škoda, že ty zážitky nikdo nezaznamenal. A tak jsem se o něco podobného pokusil. Paměť počítače rozšíříte snadno, ale lidská paměť se rozšířit nedá,“ konstatuje.

Čtěte také

Zbyněk Černík: Malá medvědí knížka

V rozhovoru s Markétou Kaňkovou mluvil Zbyněk Černík nejen o filmech Ingmara Bergmana, ale také o jeho textech, které přeložil do češtiny. „Bergman vstoupil na scénu ve 40. letech a setrval na ní až do začátku tohoto století. Jeho jazyk je proto trochu specifický, odráží i minulost.“ Bergman se z počátku snažil proniknout i na pole literatury a divadla, většina kritiků byla ale toho názoru, že je nadějný filmař, avšak beznadějný autor. „Přestal tedy psát a věnoval se pouze filmům. Změnilo se to o několik desetiletí později, kdy ho jedna redaktorka přesvědčila, aby vydal své filmové povídky, vlastně upravené scénáře. Režiséři si pak všimli, že Bergmanovy filmy se snadno dají převést na divadelní scénu, takže se hrály po celém světě vyjma Švédska, tam to autor kvůli kritice nepovolil.“