Hana Slívová

Před rokem 1989 točil Pablo de Sax, vlastním jménem Pavel Veselý, improvizované parodické filmy. Prahou se procházel s Egonem Bondym, jehož vzpomínky zachytil na kameru.

Jak se připravoval na přechod z analogu na digitál? Jakou roli měla v jeho hravé tvorbě vysokoškolská kolej? Ve Vizitce se Miro Švolíka ptala Markéta Kaňková.

Taťjana Medvecká je od roku 1975 spojená s Národním divadlem, její hlas si oblíbili i posluchači rozhlasových her a audioknih. Sílu rozhlasu objevila během pandemie covidu.

Je nejstarší ze tří sester. Zpívala v hiphopových kapelách a věnovala se graffiti, k herectví ji to – na rozdíl od Ester a Ani – netáhlo. Snad i proto se našla v kreslení.

To pravé médium pro sebe brněnský umělec David Možný našel v roce 2000. Tehdy si totiž koupil první počítač a nadobro tak zahodil procesuální kresbu.

Nejlepší herecký výkon loňského roku podala podle kritiky Pavlína Štorková v monodramatu Studia Hrdinů Žena publikovaného básníka, ve kterém hraje básnířku Sylvii Plath.

Kdyby Štěpán Jílek nevyhrál v kostelní soutěži o nejhezčí obrázek, asi by nezačal chodit do ZUŠky a v Brně na vysoké by ho nezaujal obor spojený s průmyslovým designem.

Texty a osudy Boba Dylana, Toma Waitse, Petera Segera a desítky dalších osobností mapuje, překládá a do kontextu společenského dění zasazuje Michal Bystrov.

Jako o krajině solitérů a melancholie mluví básník Miloš Doležal o rodné Vysočině. Bytostně spojený je s ní i farář Toufar, jehož osudy  mapoval vltavský host detailně.

Házená v dresu Cementu Hranice, tanec a spolupráce s hudebníky okolo Petra Marka z kapely Midi Lidi – to byl start dramaturga Městského divadla Zlín Vladimíra Fekara.