Zbyněk Černík: Bergmanovo Färö

9. červenec 2024

Švédský filmový a divadelní režisér Ingmar Bergman se na Fårö, malý ostrůvek ležící v Baltském moři, napůl cesty mezi Švédskem a Finskem, poprvé dostal roku 1960, když hledal exteriéry pro svůj nový film Jako v zrcadle. Vlastně tam jet vůbec nechtěl, chtěl točit na Orknejích, ale to filmové společnosti připadalo příliš drahé, a tak se ho snažila dotlačit k tomu, aby se spokojil nějakou bližší lokalitou.

Kupodivu se jí to podařilo, Bergman totiž k ostrovu, který fascinuje především svou pustotou (žije na něm necelá pětistovka stálých obyvatel a několikanásobně víc ovcí), okamžitě pocítil něco, co ve svých memoárech nazývá láskou na první pohled. V roce 1967 si tu nechal postavit dům a nakonec se sem přestěhoval natrvalo a strávil zde poslední část svého života.

                                                           *

Milovníkům Cimrmanova díla je známo, že samotářský dědeček protagonisty hry Hospoda na mýtince si původně postavil hospodu u silnice. „Ale chodili mu tam lidi!“, a proto se i s hospodou přestěhoval na mýtinku v lese, kam mu zaručeně nechodil vůbec nikdo.

Čtěte také

Bergman, známý introvertní povahou a nechutí stýkat se s lidmi mimo okruh nejbližších přátel, na rozdíl od cimrmanovského dědečka dobře věděl, co chce, od samého začátku: dům si postavil na liduprázdném úseku pobřeží, kde bylo prakticky nemožné ho vypátrat.                                            

Během studené války, až do 90. let minulého století, se na Fårö nacházela vojenská zařízení, kvůli kterým tam cizinci měli zakázaný vstup. Po zhroucení komunistického systému ve Východní Evropě se ostrov „otevřel“, což pro Bergmana znamenalo komplikaci: začali sem přijíždět novináři a jiní zvědavci z celého světa, kteří se ho snažili navštívit. Díky Fåröřanům, jimž se od něj dostalo patřičných instrukcí, se to patrně nikomu z nich nepodařilo.

Čtěte také

Mezi zmíněné zvědavce jsem se vzhledem ke své profesi – Bergmanovým dílem se už dlouho zabývám a přeložil jsem řadu jeho filmů i knih – zařadil i já. Dlužno dodat, že ani mně štěstí nepřálo. Když jsem poprvé dorazil do vesnice Dämba, v jejíž blízkosti se Bergman usadil, naivně jsem se zeptal jednoho tamějšího sedláka, kde že bydlí jeho slavný soused. Sedlák se nejdřív zatvářil zcela nechápavě, ale po chvilce jako by se mu rozsvítilo:

„Jo Bergman!“ vykřikl. „Tak ten tu má baráky všude možně.“

Odpověď to byla jasně vyhýbavá, ovšem ani zdaleka ne nepravdivá: Mistr postupně svůj majetek na ostrově rozšířil o další nemovitosti, mezi nimiž nechyběl například ani větrný mlýn či soukromé kino. Ať tak či onak, víc jsem tenkrát z „milého“ sedláka nedostal a musel jsem odjet s nepořízenou. Bergmanův dům jsem nakonec poprvé spatřil na vlastní oči až po režisérově smrti.

                                               *

Bergmanovo centrum, organizace sídlící v několika budovách naproti malému hřbitůvku uprostřed ostrova, kde dnes Bergman odpočívá se svou poslední ženou Ingrid, každoročně organizuje tzv. Bergmanův týden, festival, na který se koncem června sjíždějí návštěvníci ze široka daleka.

Čtěte také

Já osobně ovšem preferuju návštěvu Bergmanova osamělého domu na pobřeží. Kdykoli se mi k tomu naskytne příležitost, udělám si k němu „pietní“ výlet. Naposled jsem tak učinil ve společnosti dvou kamarádek před několika týdny.

Do Bergmanova domu můžou občas nahlédnout divadelníci, filmaři a další umělci, kteří sem přijíždějí na stipendijní pobyt. Všem ostatním zůstává vstup zakázán, což nás ovšem neodradí. O nic víc než výstražné tabule, hlásající, že objekt je přísně střežen.

Lézt přes zeď se nám nicméně moc nechce, takže se na zakázané území vydáme ze strany, od moře. Z plotu, kterým si tu Bergman kdysi svoje království ohradil, už moc nezbylo, a tak snadno pronikáme až k samému domu.

Když dorazíme k nezvyklé dřevěné stavbě o délce téměř 60 metrů a šířce pouhých několika málo metrů, dokonale skryté mezi stromy, zničehonic se ozve mužský hlas, který nás naštvaně vyzývá, abychom ihned odešli. Trochu sebou trhneme – člověk nikdy neví, jestli to třeba není jeden z Bergmanových pověstných démonů – ale rychle se vzpamatujeme a uvědomíme se, že jde jen o docela „obyčejné“ strašení: hlas, promlouvající z magnetofonu, reaguje na pohyb v blízkosti domu.

Čtěte také

No, utěšuju se navíc v duchu, pokud to přece jenom Bergmanův démon je, má snad stejné povahové vlastnosti jako jeho „pán“, známý svým hypertrofickým zájmem o ženské pohlaví, a přítomnost dvou dam jeho naštvání zmírní. A opravdu se zdá, že moje myšlenkové pochody nejsou zcela mylné: Hlas to po chvíli přestane bavit a zmlkne, a my si konečně můžeme režisérův dům prohlédnout zvenku i okny nahlédnout do jeho interiérů: Tady je Bergmanova pracovna, tady ložnice, tady si na videopřehrávači (DVD či blue-ray v těch dobách ještě neexistovaly) pouštěl filmy různých světových tvůrců.

Nakonec všichni tři usedáme na lavičku před domem a s pohledem upřeným na poklidné moře do sebe nasáváme genia loci. Nikde se nepohne ani lísteček a všude vládne absolutní ticho. Ačkoli 30. července uplyne už dlouhých 17 let od Bergmanovy smrti, my máme pocit, že Mistr odsud nikdy neodešel.

autor: Zbyněk Černík
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.