Pavla Horáková: Na krásném hnědém Dunaji

2. srpen 2024

Nebyl v tom žádný záměr, prostě se to tak stalo. Měla jsem to štěstí nějaký čas žít ve všech čtyřech dunajských metropolích. Rok v Bělehradě, čtvrt roku v Budapešti, dva měsíce ve Vídni a letos šest neděl v Bratislavě. O Dunaji už snad všechno napsal Claudio Magris ve svém stejnojmenném beletristickém eseji z roku 1986.

Řeku objel a obešel poctivě od pramene až k deltě. Přesto si neodpustím své skromné dojmy.

Čtěte také

V dávných devadesátých letech v tehdy ještě hlavním městě Jugoslávie jsem z toho neměla valný rozum. Bydleli jsme u Sávy, největšího dunajského přítoku, která sice nedosahuje mohutnosti Dunaje, ale pro Pražana zvyklého na Vltavu zkrocenou navigací byla i ona nevšedním úkazem. Navíc je Sáva mnohem víc součástí města: od osmdesátých let ji lemují panelová sídliště a v posledních letech se kolem ní rozrůstá futuristická čtvrť mrakodrapů.

Dunaj historický Bělehrad spíš obtéká, víc je s ním spojován Zemun – někdejší habsburská výspa a dnešní součást města. Starý Bělehrad se rozkládá na návrší nad soutokem Dunaje a Sávy, moudře vybudovaný dost vysoko nad oběma vodnatými řekami, které přinášejí život, ale také zkázu. Když stojíte v podvečer na hradbách bývalé vojenské pevnosti Kalemegdan, vody obou řek se blyští v posledních paprscích slunce a k západu se táhne nekonečná rovina, kterou mohutné toky vytvořily.

Čtěte také

I pěkný kus proti proudu, v Budapešti, je Dunaj příliš mocný, aby se u něj našinec cítil klidně. Při pohledu z Alžbětina mostu jsem chápala všechny ty lidové písně, v nichž se skáče do Dunaje s vidinou rychlé smrti. Při procházce po navigaci jsem se ošívala, pořád jsem se ohlížela ke zčeřené hladině a uhánějící vodní mase. Proud tu je prý tak silný, že se po dně valí balvany. Budapešť se stala jedním městem až v roce 1873, do té doby veletok dělil krajinu i lidi.

I ve Vídni je řeka příliš mohutná na to, aby byla městotvorná. Historické sídlo vzniklo u jejích ramen, dnes dávno zasypaných. Hlavní dvojřečiště teče stranou a za ním bují moderní zástavba. Dunajské břehy jsou spíš místem pro procházky, projížďky na kole nebo kondiční běhání; starému městu tahle řeka žádného genia loci nedodává. Centrem se vine skromný Dunajský kanál, který zdaleka nesplňuje mé dětské romantické představy o krásném modrém Dunaji.

Čtěte také

Dunaj je v němčině ženského rodu, česky by jeho přechýlené jméno znělo asi Dunava. „Na krásné modré Dunavě,“ přemílám si v duchu. Jako femininum ho vnímají i Rumuni a Slovinci. Ti mu říkají Donava, ale mají i slovo Dunaj, kterým pojmenovávají Vídeň, již si s velkolepou řekou ztotožnili.

Dunaj vlastně ani není modrý, spíš zelenohnědý, pokud se v něm zrovna nezrcadlí blankytná obloha. I když při pohledu z hradu Devín na soutok Dunaje s Moravou letos v květnu jsem musela uznat, že Morava byla po vydatných deštích kdesi výše na toku mnohem zkalenější než širokánský Dunaj valící se na Bratislavu.

Čtěte také

Posledním významným městem na Dunaji, nebo spíš nad Dunajem, než řeka ztratí sílu a rozdrobí se do menších toků a mokřadů Delty, je bulharské Ruse, rodiště Eliase Canettiho, jehož si město na každém kroku připomíná. V Ruse jsem strávila dva dny a odnesla si z něj sice letmý, ale přesto silný dojem. Tam na východě Balkánského poloostrova, na hranici s Rumunskem, vypadá Ruse jako vyslanec střední Evropy, jako by k němu po Dunaji, který je tu širokánský a líný, připlouvalo dědictví a manýry jeho středoevropských metropolí.

autor: Pavla Horáková
Spustit audio