Pavla Horáková: Vzkříšení na vsi

Jaro sem, do bezmála pěti set metrů nad mořem, přichází později. Vítá nás nízké šedé nebe, zima zalézá za límec a vlhko narovnává vyfoukané vlasy. Z komína se kouří, předsunutá jednotka přijela dřív a zatopila, aby se dům po zimě prohřál.

Čtěte také

Pavla Horáková: Oaklandská antologie

„Kamna konečně pořádně táhnou,“ hlásí nám radostně, „stačilo ucpat mřížku pod stropem.“ Loňské dřevo pomalu dochází, ale před domem už čeká hromada klád. Bude je třeba pořezat a polena naštípat, dříví vyrovnat do nově stlučeného dřevníku. Šest kubíků topiva, až se zima zeptá, a možná i ta přespříští. Pak z trávníku shrabat piliny a nasypat je pod růže.

Kompost ve svahu se trochu sesedl a stará hruška ještě přežila zimu, ale vzpřímeně ji drží už jen spletitý šípkový keř. Až hrušeň na podzim shodí listí, přijde porazit. Musí se vymyslet jak, aby podťatá nepadla na dům a nepoškodila střechu. Ale to je všechno ještě daleko, zato žaludek je nedočkavý, tak honem ven nasbírat, co předjarní zahrada nabízí k snědku.

Čtěte také

Pavla Horáková: Jako zemovka na holi

Mladé kopřivy, které sotva vyrašily, pampeliškové mlíčí a ptačinec, z jehož titěrných bílých kvítků se svírá srdce. Bývala to moje nejmilejší kytička, když jsem si jako předškoláče hrávala v trávě před domem, v dobách, kdy ještě trávníky ve městech patřily dětem. Za chvilku máme zmáčené nohavice a naškubanou mísu lupení.

V kamnech praská, zelená jarní polévka bublá na plotně a já si matně vzpomínám, že odněkud z těchto končin přišla do Brna koncem 19. století jedna větev naší rodiny. Předkové tak vzdálení, že neznám jejich jména a zdejší kraj už není součástí rodinné mytologie.

Stačí zalistovat matrikou na stránkách Moravského zemského archivu a už v roce 1866 nacházíme s mými hostiteli společné příjmení. Stačilo by dalších sto let, abychom vypátrali i společného praotce, kdybychom jen dovedli luštit německé zápisy kurentem a nečitelné rukopisy farářů a vyznali se v matrikách, které každou chvíli vedla jiná farnost.

Čtěte také

Pavla Horáková: Překonáme všechno

Některé jsou uspořádány podle roků, jiné podle obcí a další zas podle počátečních písmen jmen nově pokřtěných.

Ti dávno mrtví tu teď žijí v nás. Svolali si nás do kraje, který obývali a obdělávali po staletí, než průmyslová revoluce a dostupnost vzdělání rozprášily jejich potomky do míst přívětivějších k životu, a nakonec většinu z nás do Prahy. Mým hostitelům odkázali tenhle dům, mně jenom geny, a ti sdílní své příběhy.

Dívám se z okna na raně gotický kostelík v údolí pod námi. Obvykle se ke kostelům hledí vzhůru, ale tenhle sedí nezvykle v dolíku. To prý ďábel, když si místní chtěli vystavět svatostánek na kopci, všechno do rána pobořil a sházel dolů, až to nakonec vzdali.

Čtěte také

Pavla Horáková: Drobné skutky laskavosti

Dědina má kolem tří set obyvatel, na Bílou sobotu u Božího hrobu za nás bdí jen jedna zdejší žena. Ticho v kostele je naprosté, ani zvenčí sem nedoléhá zvuk světa. Počasí je jaksepatří uplakané. Už nazítří bude Boží hrob prázdný, aspoň na chvíli smrt symbolicky zemře, stejně jako je touto dobou zabíjena Smrtka v lidových zvycích.

A pak jsou svátky za námi. Na jabloni hřaduje párek špačků a zahradou se nese trylek „špačíček pán“. Sadem se míhají strakapoudi, na kmenech se modrají brhlíci, holub hřivnáč rozvážně sbírá ze země větvičky a první včela nesměle obletuje jediný rozkvetlý keř. Smrt je protentokrát poražena. Když pochodujeme na vlak domů, slunce se prolamuje skrz opar nad poli. Jaro může přijít.