Pavla Horáková: Drobné skutky laskavosti

Protikladem takových drobných skutků laskavosti jsou všednodenní drobné agrese ve veřejném prostoru. Leckdy jsou téměř podprahové, ale některé nás přimějí k zamyšlení.

Čtěte také

Pavla Horáková: Překonáme všechno

Jako když řidič tramvaje nedávno přivřel do dveří starší paní s holemi a ještě se na ni rozkřikl, že schválně nastupovala na poslední chvíli. Vzpomněla jsem si, jak to chodí ve vídeňské městské dopravě, kterou jsem před pár lety denně jezdila. Tramvaj tam počká na každého dobíhajícího cestujícího, klidně i znovu otevře dveře, pokud se ještě nezačala rozjíždět.

Když mě to někdy otravovalo, připomněla jsem si, že příště to můžu být já, na koho řidič ochotně počká. Tenhle zvyk bych uvítala i u nás doma, ale už slyším námitky: „Kam bychom přišli, kdyby se na každého čekalo? Lidi by toho zneužívali, všechny spoje by měly zpoždění, a vůbec – MHD není holubník.“ Kupodivu vídeňské tramvaje jezdí na čas a systém hromadné dopravy, která je stejně plná turistů, školní mládeže, penzistů i pracujících jako ta pražská, se zatím nezhroutil.

Čtěte také

Pavla Horáková: Jako zemovka na holi

Dobíhání tramvaje nemusí být stresující situace, ze které navíc odejdete ponížení, když vás tramvaják seřve jako školáka. Stačí z drobného skutku laskavosti udělat pravidlo a stane se přirozenou součástí světa, ve kterém panuje vzájemná důvěra.

Někde napůl cesty jsme zůstali s předností chodců na přechodech. Pravidlo je sice na papíře, ale přesto se pokaždé velmi obezřetně rozhlížím a navazuju oční kontakt s řidičem, abych se ujistila, že dopravní situaci oba chápeme stejně. Při loňském pobytu na americké univerzitě jsem o tuhle ostražitost na pár měsíců přišla. Auta městem projížděla tak pomalu, že jsem se vůbec nemusela bát, že by nestihla před přechodem zabrzdit.

Čtěte také

Pavla Horáková: Oaklandská antologie

Zpomalovala mnoho metrů před blížící se zebrou, i když se chodci ještě nechystali vstupovat do vozovky. Ochota řidičů v klidu počkat, než přejde nekonečný štrúdl studentů, mi připadala téměř světecká. Nedělám si iluze, že Američané jsou z podstaty lepší lidé. Jen velmi vážně berou dopravní předpis, který chrání životy a zdraví a z měst dělá přívětivější životní prostor. Koneckonců každý řidič je někdy chodcem a umí si představit, jaké to je být v pozici slabšího a zranitelnějšího.

O to víc mě překvapuje, že u nás jako by se motoristé do chodců vcítit neuměli. Čím dál častěji si všímám, že řidič před přechodem sice zpomalí, ale nezabrzdí a pomalým najížděním pěšáka před sebou netrpělivě popohání. Před zkušeností z Ameriky, kde auta před zebrou skutečně stojí a nerozjedou se, dokud nejsou chodci bezpečně pryč z vozovky, jsem si tohoto jevu nevšímala. O to zřetelněji teď tuhle nenápadnou mikroagresi vnímám.

Čtěte také

Pavla Horáková: Objevování Ameriky

Kultivace veřejného prostoru je dlouhodobý proces, na kterém se ruku v ruce podílejí občané a instituce. Je s podivem, že během posledních let, kdy jsme z nejvyšších pater státních úřadů nic jako projev laskavosti nepoznali, společnost nevratně nezhrubla. Nyní snad konečně budeme moci na projevy verbální agrese a neomalenost z nejvyšších míst šťastně zapomenout a doufat, že vlídnost a prostá lidskost se opět stanou normou.