Alena Zemančíková: Komplex impéria

27. červenec 2023

Ve Florencii na náměstí Santa Firenze člověka překvapí velkolepé muzeum Franca Zeffirelliho. Nikdo, kdo v roce 1968 viděl jeho zfilmovanou tragédii Romeo a Julie, na ten zážitek nezapomněl. Zeffirelli se odvážil obsadit do rolí titulní dvojice herce toho věku, jaký postavám přisoudil Sheakespeare.

Olivia Hussey pak ještě hrála Ježíšovu matku v Zeffirelliho televizním seriálu Ježíš, ale ten se u nás v době svého vzniku nevysílal, podobně jako jeho film Bratr Slunce, sestra Luna o Františku z Assisi z roku 1972. 

Čtěte také

Zeffirelli byl nemanželské dítě, takže podle tehdejších italských zákonů nesměl mít jméno otce ani matky. Maminka ho tedy nechala zapsat do matriky jménem postavy z Mozartovy opery.

Malý Franco byl po matčině časné smrti vychováván Angličankami, žijícími ve Florencii, jak později autobiograficky vtělil do svého pozdního filmu Čaj s Mussolinim. Aktivně se zapojil do protifašistického odboje. V mládí se v Miláně dal k divadlu jako herec i výtvarník, seznámil se s Lucchinem Viscontim a nějaký čas s ním žil. Dostal se tak do nejvyšších uměleckých kruhů.

Čtěte také

Zfilmoval a na divadle uvedl většinu nejslavnějších italských oper, v pěti z nich účinkoval Plácido Domingo. Na stará kolena adoptoval své dva dvacetileté partnery a pomocníky. Jim vděčí Florencie za Zeffirelliho nadaci a za to muzeum.

V roce 1966 byla Florencie stižená katastrofální povodní, největší ze všech, které kdy řeka Arno způsobila. Tehdy Zeffirelli natočil hodinový dokument, v němž působivě obsadil florentská umělecká díla do role vyděšených svědků zkázy.

Reálné dokumentární záběry provázel slovem Richard Burton, jeho někdejší Petruccio z filmu Zkrocení zlé ženy. Věhlas obou umělců pomohl získat v mezinárodním měřítku prostředky na obnovu florentských památek, které dnes působí na návštěvníka, jako by se nic nestalo, ačkoliv pozorný chodec si v ulicích povšimne tabulek, připomínajících, kam až vystoupila voda.

Čtěte také

Při návštěvě Zeffirelliho muzea si člověk uvědomí mentální odkaz dávného římského impéria a pohádkového bohatství země. Zeffirelliho filmy předvádějí celému světu nádheru renesanční Itálie, i když je paradoxní, že tak činí na základě her anglického dramatika, který v té zemi nikdy nebyl. 

Franco Zeffirelli byl konzervativní katolík. Na konci života připustil, že byl jako dítě zneužíván knězem, ale popřel, že by ho to traumatizovalo. Byl také homosexuál, což zveřejnil až v roce 1996. Byl přesně tím umělcem, jakého vládnoucí síly potřebují, podobně jako renesanční Medicejští nebo Sforzové potřebovali své mistry. Proto ho papež Benedikt XVI. angažoval jako svého poradce pro film (k těm rouhavým zobrazením evangelijního příběhu i církve je třeba se přesvědčivě postavit!). Na svou stranu ho získal i Silvio Berlusconi, za stranu Forza Italia byl Zefirelli 7 let senátorem. Co viděl kultivovaný Zeffirelli na vulgárním Berlusconim, těžko říct. Snad možnost usednutím v Senátu završit obraz římského aristokrata.

Čtěte také

Jeho příběh, zde jen útržkovitě vyprávěný, má příznačnou dohru. Roku 2016 dva italští historici prozkoumali rodokmen Leonarda da Vinci (který vlastní potomky neměl), a s pomocí soudobé genetiky zjistili, že Franco, který se nesměl jmenovat po otci Corsi, původem z Vinci, je jedním z potomků Leonardova rodu v přímé linii.

Zeffirelliho Itálie je scénografií působivých dramat, včetně dokumentu o povodni. Vlastně není divu, že ho chce mít na své straně obratný politický manipulátor, který lidu zpíval šlágry, financoval fotbal a diváky svých několika televizí bavil lechtivými vtipy. Zeffirelliho krásné filmy jsou konzervativním, klasicizujícím zastavením ve vývoji. A Berlusconiho politika? Ta spektakulárně zaměstnávala italskou veřejnost po dvacet let, aniž dokázala pohnout problémy své země k lepšímu.

Spustit audio