Alena Zemančíková: Žít, kde tě nechtějí
Někdy jsem svědkem hovoru, kdy se slušní lidé baví o Ukrajincích, kteří u nás žijí. V dopravních prostředcích, v čekárně u lékaře, v divadle před představením, na józe. „Už je tu těch Ukrajinců moc a trvá to dlouho a tak velké skupiny příchozích prostě nedělají dobrotu.“ Vzpomenu si vždycky na případ našeho stěhování. Ale to musím začít z dálky.
Když se v roce 1989 otevřely hranice, zajímalo mě silně téma odsunu Němců z pohraničí. V té době Němci do těch míst už hojně přijížděli a s kritickým podtónem v hovoru rekonstruovali někdejší podobu vesnic, měst i jednotlivých objektů. Vzbuzovali nelibost, ale na druhou stranu také přinášeli tržby, takže byli obáváni, ale přijímáni.
Čtěte také
Strávila jsem s tím tématem dobrých dvacet let, během kterých se zvědavé návštěvy Němců v našem pohraničí proměnily v turistiku, nákupy a pracovní jednání. A když už jsme se takto vypořádali s vysídlením pohraničí, nastal nejvyšší čas začít se zabývat jeho dosídlením.
Fotograf Karel Otto Hrubý dosídlování pohraničí po válce fotografoval. Na jeho snímcích se ten proces nedá odlišit od jiných obrázků, které zachycují odsun: sbalené peřiny a naložené skříně a židle přede dveřmi prázdného domu, asistence četnictva nebo armády. Žádnou dobyvatelskou slávu na svých fotkách nezachytil.
Čtěte také
Čtvrť, ve které jsme v Plzni v 70. letech bydleli, byla kvůli městské magistrále zbourána a tak jsme v době, kdy dekret na byt byl téměř nedosažitelným dokumentem, dostali byt na sídlišti. Tehdy by se nevole sousedů v paneláku dala krájet, ten, který s námi měl sdílet komoru v mezipatře, okamžitě vyměnil zámek, a když někdo něco v domě rozbil nebo ukradl, byly podezřelé moje děti. Nic jsem nikomu neudělala, byla jsem jenom taková ženská se třemi dětmi v nouzi a bez muže. A to stačilo.
Časem jsme se odstěhovali zpátky do pohraničí. Náš nový dům byl samozřejmě po Němcích, ale my jsme ho v roce 1987 normálně koupili. Někdy ráno před probuzením se mi o tom stavení zdává: je vždy něčím mezi venkovskou usedlostí a kulturní institucí, celý život v něm ve snu vedu divadelní semináře a účastním se recitačních soutěží či uměleckých dílen, mezi tím pobíhají kočky a psi a malé děti a z postranních místností vystupují moji dávní známí, jako by tam patřili.
Čtěte také
Ani v téhle vsi jsme se nesetkali se sympatií. Nikomu jsme nic nezabrali, a přesto nám kdosi zastřelil psa a jiný nadával dětem a v hospodě jsme byli na tapetě pořád. Pro místní lidi jsme byli divní něčím, co přicházelo s námi a v tu chvíli to vypadalo jen jako divný způsob řeči a možná oblečení.
A taky byla divná naše chudoba: jediné, na co naše příjmy tehdy stačily, bylo splácení půjčky, takže se dům stal nejzanedbanějším v celé vsi, kde si díky čilé česko-německé spolupráci všichni rychle pomohli. Jezdilo k nám hodně návštěv, to taky bylo v místě, donedávna přísně střeženém pohraniční stráží, něco nového. Ve snech před probuzením se mi objevují i nepřátelské scény, kdy opilí vesničané nadávají na autobusové zastávce mým dětem.
Čtěte také
A v těch snech, v nichž vedle idyly vystupuje i šikana, jsem vždycky mezi těmi, kteří někam přicházejí, jsou divní a v nouzi a místní je tam nechtějí. Máme to v sobě hodně zakořeněné, ten protivný rys nepřijetí. Možná je za tím strach z nového, co se s příchozími táhne a co se nás možná bude týkat víc, než si dovedeme představit. Tak, jako z nás sousedé cítili blížící se změnu poměrů, o níž jsme nevěděli ještě ani my.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
