Zbyněk Černík: O červených kobercích a záři reflektorů

Natož s ním žít! Jeho četné manželské i mimomanželské vztahy zatěžovala chorobná žárlivost. Vyprávět by o tom mohla například norská herečka Liv Ullmannová, ztělesňující hlavní roli v jeho slavné Personě. Během natáčení filmu se do režiséra zamilovala a pak s ním strávila několik let na malém ostrůvku Fårö v Baltském moři, který si on vybral jako svůj poslední domov.

Čtěte také

Zbyněk Černík: Bergmanovo Färö

Život v izolaci od přátel a příbuzných jí ovšem – na rozdíl od introvertního Bergmana – příliš nevyhovoval a nakonec to už nevydržela a odešla. Později pak vzpomínala na některé „pikantnosti“ jejich ostrovního soužití: Se svým partnerem měla dohodu, že jeden den v týdnu si vždycky sama vyrazí někam mezi lidi – což většinou znamenalo na sousední ostrov Gotland. Ale do čtyř hodin odpoledne se musela vrátit. Pokud se tak nestalo, režisér si stoupl na příjezdovou cestu a s očima upřenýma na hodinky nervózně očekával její příjezd.

Bergman se na „svém“ ostrůvku těšil oblibě místních obyvatel, mj. proto, že zde odváděl daně, a tak výrazně navýšil tamější skromný komunální rozpočet, a také proto, že Fårö „zviditelnil“ dvěma dokumentárními filmy, které tu natočil kromě řady filmů hraných. V osobním styku se však nezřídka projevoval jako „obtížná“, ne-li přímo „nesnesitelná“ osoba se silným sklonem k pedanterii.

Čtěte také

Ingmar Bergman: Sarabanda. Volné pokračování Scén z manželského života

O čemž vydala svědectví i jeho hospodyně Anita Haglöfová, která se mu osm let – nejdřív ve Stockholmu a potom na Fårö – starala o domácnost. O své koexistenci s režisérem napsala dokonce knížku, ve které svého zaměstnavatele nelíčí vždy v lichotivém světle.

S postupujícím věkem v Bergmanovi nechuť stýkat se s cizími, neznámými lidmi a vystupovat na veřejnosti rostla, a proto se stranil všech oficialit. Výjimkou nebyly ani různé festivaly a přebírání cen (a že jich nebylo málo!). Zatímco většina filmových celebrit si v publicitě spíš libuje – vyžívá se v chození po červených kobercích a slastně se vyhřívá v záři reflektorů – Bergman se jí přímo programově vyhýbal.

Čtěte také

Bergman mi zavolal a nadával. Testoval si mě, vypráví o slavném Švédovi ředitel Nadace Ingmara Bergmana

Bylo tomu tak i roku 1997 v Cannes, kde si měl osobně převzít cenu za celoživotní dílo, takzvanou Palmu palem. Nepřevzal, čímž si to údajně rozlil u tehdejšího francouzského prezidenta Jacquesa Chiraca. Ve švédském deníku Dagens Nyheter tehdy o tom vyšel takto nadepsaný článek: Byli tam všichni kromě Bergmana. „Život ze mě udělal nesmělého, křehkého a tichého člověka,“ vzkazuje všem v dopise ten největší z nich.

Shodou okolností se téhož roku cenu Bergmanovi rozhodla udělit také česká nadace Pangea. Její činovnici až do posledního okamžiku doufali v nemožné, tj. v režisérův příjezd do Prahy, ale ani jejich očekávání se nenaplnilo.

Čtěte také

Vrcholy z díla Ingmara Bergmana

Tentokrát enigmatický režisér zvolil bobříka mlčení. Několik týdnů nato však nadačnímu výboru přišel ze Švédska dopis. Od Ingmara Bergmana! Dodatečně v něm vysvětloval důvody své neúčasti: nemá žádnou sekretářku a sám není zvyklý s nikým komunikovat (nebere telefon a neotevírá došlou poštu), takže se o všem dozvěděl, až když bylo pozdě.

Těžko říct, jestli tomu bylo opravdu tak, nebo šlo jen o jednu z jeho pověstných mystifikací. Ať tak či onak, na konci dopisu se nacházela mapka ostrova Fårö a vedle šipky, která k ní mířila, bylo poněkud neumělým, jakoby dětským písmem napsáno: HERE I LIVE. TADY BYDLÍM.