Zbyněk Černík: O (ne)pomíjivosti

„Důl,“ vysvětluje, „to je díra v zemi… Peněženku vám můžou vzít… Ale důl… ten vám nikdo vzít nemůže.“

Čtěte také

Zbyněk Černík: Vivat Liber!

Pravda, shodou okolností rovněž přítomná Smrtka ho vzápětí vyvede z omylu s tím, že vzít můžou člověku cokoli. Ale ať tak či onak, na dotčenou scénu jsem si nedávno vzpomněl, když jsem v americké Arizoně sestupoval do Grand Canyon, Velkého kaňonu. To je totiž taky díra v zemi, ovšem pořádná, ba přímo monumentální – skoro pět set kilometrů dlouhá, šest až třicet kilometrů široká a – s řekou Colorado na dně – přes půldruhého kilometru hluboká.

Statistické údaje praví, že každý rok se na ni přijíždí podívat pět milionů lidí. Když jsem sem zavítal poprvé… to bylo téměř před půl stoletím, jakýmsi zázrakem jsem se tehdy do Spojených států dostal na takzvaný devizový příslib… když jsem sem zavítal poprvé, vládl tu poněkud větší klid, ale jinak mi teď ten přírodní zázrak přišel na vlas stejný jako tenkrát. Jako bych tu byl včera.

Čtěte také

Zbyněk Černík: O zlatě

To na mě udělalo dojem. Zatímco v běžném životě nás obklopuje realita, která se nezřídka vyznačuje proměnlivostí, nestálostí a rozkolísaností, tady je něco trvalého, něco, „co nám nikdo nemůže vzít“!

Za těch bezmála padesát let, která uplynula mezi mou první a druhou návštěvou kaňonu, se svět změnil k nepoznání, k dobrému, ale i ke zlému: umřel Brežněv, vypukly epidemie AIDS a nemoci šílených krav a pandemie covidu-19, zhroutily se komunistické režimy ve Východní Evropě, Bill Clinton a Václav Havel si v Praze zašli k Zlatému tygrovi na pivo s Bohumilem Hrabalem a v Naganu čeští hokejisté překvapivě vyhráli olympijský turnaj, nastoupil internet, e-mail a chytré telefony, Al-Káida zaútočila na newyorská Dvojčata, řádilo tsunami a finanční krize, všude možně se válčilo… A tak dále, a tak dále. O tom, že se všelijak měnili i sami lidé a jejich názory, ani nemluvě.

Čtěte také

Zbyněk Černík: OK, budu se soustředit!

Zato Velký kaňon setrvával celou dobu ve stejné, neměnné a nepomíjivé podobě. V té prý existuje už nějakých pět nebo šest milionů let, a tak se kojím nadějí, že to tak bude i nadále a i v budoucnu pro nás bude představovat cosi jako záchytný bod. Pokud možno až na věky věků. Nebo aspoň do aleluja.  

I když, upřímně řečeno, ona je ta nepomíjivost poněkud relativní. Jeden kamarád mě trochu znervóznil informací, že zhruba za miliardu let dojde k explozi Slunce a tím zanikne celá naše sluneční soustava. Včetně Země a Velkého kaňonu. Ale pak jsem se naštěstí v novinách dočetl, že ve skutečnosti to s tím Sluncem není zas tak horké. Nevybouchne totiž za jednu, nýbrž až za tři čtyři, možná dokonce deset miliard let. To mě upokojilo. Deset miliard, to je docela slušná doba na to, abychom si rozmysleli, jak dál. Už jsem zase úplně klidný.