Alena Zemančíková: Dvířka do sakristie
Byt mých prarodičů byl zařízen zvláštní slohovou směsí nábytku. Stály v něm ve své době moderní kusy, jako třeba americká kredenc, ale také pseudohistorické zařízení ložnice, kde postele a skříně měly vyřezávaná čela a kompletu patřil i psací stůl a pendlovky. Jiný stylově jednotný pokoj působil moderněji, ačkoliv byl pořízen v téže době. Nábytek měl zvláštní dýhu s výraznou, až ornamentální kresbou, říkalo se tomu kavkazský ořech. Dodnes jsou toho nábytku plné bazary.
Máma se z pražského bytu už ve svých jednadvaceti letech odstěhovala, teta v něm založila vlastní rodinu, ale zařízení zůstalo stále stejné: znala jsem je jako své boty.
Čtěte také
Když babička na počátku 70. let zemřela, tetu popadl modernizační záchvat. Odstranila ze skříní ornamentální nástavce a postelím uřezala ozdobná čela. Nechápu, proč to udělala, nábytek tím nikterak nezmodernizovala, jen se ukázalo, že ty honosné skříně a postele byly vyrobeny z obyčejného, levného smrkového dřeva.
Když se teta z toho bytu, který se pro ni stal nadměrným, stěhovala, putoval nábytek do různých stran. Máma si v té době zařizovala byt v takovém domku z první republiky, který mohl být postaven zhruba ve stejné době jako dům, v němž ve čtvrtém patře byl starý byt po babičce.
Čtěte také
Jsme v 70. létech, v době normalizace a nedostatku řemesel a služeb. Základní mužskou ctností se stala schopnost vyrobit a opravit si všechno sám. Mámin partner byl nepraktický intelektuál, ale tenkrát si v Tuzexu pořídil kvalitní pilku a z ořezaných prvků babiččina nábytku vyrobil knihovnu. Z odborně řemeslného hlediska neobstála, čepy do sebe úplně nezapadaly a sloupky přiříznul každý nepatrně jinak dlouhý: rozdíl byl v pokoji navždy vyřešen podloženým čtvercem lepenky. Máma nedostatky díla velkoryse přehlédla, mužovu péči ocenila a začala nové knihovně říkat „dvířka od sakristie“.
Za několik desetiletí života v tom domě oba moji, z poloviny nevlastní, rodiče zemřeli, a v téže době si zařizovaly bydlení už také moje děti. Do nových prostor v provinčních krajích, kde se děti usadily, se staré zařízení nehodilo, v panelákových bytech s nízkými stropy visely lustry najednou příliš nízko a příborník dýhovaný kavkazským ořechem se nevešel do výtahu. O knihovničku ze starých vyřezávaných čel a sloupků požádala má dcera, ale nechala ji rozebranou a svázanou prádelní šňůrou, tak, jak jsem ji odeslala na její adresu vytěžovací dodávkovou službou.
Čtěte také
A teď mi na messenger přišla fotka. Knihovnička stojí a knížky jsou v ní naskládané. Dcera mi k tomu popsala, jak pro knihovnu hledala napřed místo a pak stabilitu, jak bylo těžké navrtat do panelů díry pro ukotvení, jak musela celou konstrukci přitáhnout ke stěně, jak nepatrně kratší sloupek nakonec podložila plátkem pečlivě ořezané borové kůry. Dělala na tom několik měsíců, několikrát věc rozebrala a vymyslela jinak, dlouho hledala, čím regálek natřít nebo napustit, aby se povrch materiálů sjednotil, vykonala na tom restaurátorskou práci, hodnou nejspíš cennějšího předmětu, ale je to hotové.
Při pohledu na fotku jsem si vzpomněla, jak máma té knihovničce říkala: dvířka do sakristie. To, co za těmi dvířky měla schované ona, tam dnes mám i já: je tam všechno zařízení k rodinným bohoslužbám: krajkové dečky, porcelán, uhlák, pohrabáč, lustry, výšivky, zlacené rámy, štokrle i dřez z mycího stolu. Vše, co bylo rozdáno, rozbito i vyhozeno, všechno, co dosloužilo, co se rozpadlo, co se nikomu nehodilo. Klíč k tomu všemu je v mé paměti, jen doposud jsem nevěděla, kam ten klíč pasuje. Až teď vidím, že to jsou tahle vrátka.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka


Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka