Alena Zemančíková: Jejich otázka

Namítli bychom, že zná, ale pro evropský západ je to boj starý sto padesát let. V Čechách už „naše dvě otázky“ Huberta Gordona Schauera z roku 1886 neřešíme.

Čtěte také

Alena Zemančíková: S Kafkou na prázdninách

Na Ukrajině je ovšem situace jiná, tam byla jejich meziválečná umělecká avantgarda popravená a odvlečená do gulagu, pokud nestačila emigrovat nebo splynout s ruskou kulturou. Tak je nám dnes divné, když divadelní fakultu v Charkově přejmenují z fakulty světově proslulého Michaila Bulgakova na fakultu Lese Kurbase, kterého nezná nikdo. To ale vůbec neznamená, že Les Kurbas byl v kontextu meziválečné avantgardy nikým. Jen se na něj zapomnělo.

Divadelní a filmový režisér Olexander Zenon Stěpanovič Kurbas dokázal ukrajinské divadlo v Kyjevě (a později v Charkově) z konvenční realistické poetiky přetvořit na avantgardní scénu Berezil (volně přeloženo třeba Předjaří), kde rozvíjel své postupy deset let.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Radikální šlechtic

Můžeme ho přirovnat k E. F. Burianovi, ale také třeba k Alfredu Radokovi: i Kurbas, když dostal ideologický úkol vytvořit probolševickou inscenaci, dokázal její smysl obrátit v pravý opak. A podobně jako E. F. Burian vedl ve svém divadle vlastní divadelní školu, ovlivnil prakticky celou nastupující generaci, jeho divadlo proslulo otevřenými intelektuálními debatami. 

V roce 1933 bylo charkovské divadlo Berezil z bolševické moci zavřeno, Les Kurbas přesídlil do Moskvy, ale v témže roce byl odvlečen do pracovního tábora. Podle svědectví jeho známějšího přítele i konkurenta Vsevoloda Mejercholda i v lágru organizoval divadelní činnost (a tu si musíme vzpomenout vedle E. F. Buriana i na divadlo v Terezíně). Roku 1937 byl zatčen a podle nejnovějších výzkumů a svědectví zastřelen v Karélii v neblaze proslulém Sandarmohu, kde bylo během dvou let povražděno 9 a půl tisíce lidí.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Jak dostat babičku do exekuce

Plastika Fontána vyčerpaných, kterou reprezentoval Pavlo Makov ukrajinské výtvarné umění na Bienále v Benátkách roku 2022, není abstraktní, ale ani popisná. Je vymodelována ze soustavy trychtýřů: od jednoho trychtýře na vrcholu se rozšiřuje až k základně o dvanácti trychtýřích, celkem jich je 78. Do prvního přitéká pramínek vody, který se postupně rozděluje do všech trychtýřů v řadách pod sebou: spodní řada dvanácti představuje už docela podstatné zavodnění.

Můžeme si tu Fontánu vyčerpaných interpretovat jako obraz umlčené, povražděné ukrajinské kultury, z níž možná stačí objevit a oživit jeden zdroj a ostatní se postupně otevřou a ožijí také, až vytvoří docela podstatný životadárný proud. Ale i kdybychom dílo interpretovat nechtěli (což vzhledem k jeho názvu Fontána vyčerpaných ani nejde), je to pěkná, moderní plastika se sdělením srozumitelným i mimo kontext vlastní kultury. Úsilí o vlastní hlas je patrné i v donedávna ruskojazyčných oblastech, jako je třeba oblast charkovská. Je to autentický hlas, a stojí za to ho poslouchat.