Jan Němec: Mezi vyprávěním a obrazem

Kniha navazuje na podobně koncipované svazky V souřadnicích volnosti a V souřadnicích mnohosti, které mapovaly vývoj v devadesátých, respektive nultých letech. Volnost, mnohost, neklid – a co bude dál?

Čtěte také

Jan Němec: Jak se stát mechem

I já se už několik měsíců nořím do české porevoluční literatury. Zajímá mě však jediné: povídky. Jsou lidé, kteří je nečtou vůbec, mnozí jiní je vzhledem k románům považují za méněcenné. Povídky? To se nebude prodávat, zní typická reakce nakladatele, když mu autor pošle rukopis sbírky povídek.

A není zřejmě náhodou, že právě i v těch přehledových publikacích Ústavu pro českou literaturu najdeme povídkových sbírek pomálu. Všeobecný úspěch Jana Balabána, jehož sbírka Možná že odcházíme se stala nejprve knihou desetiletí v Magnesii Liteře a nedávno i knihou 21. století v anketě Respektu, je příslovečná výjimka, která potvrzuje pravidlo.

Čtěte také

Jan Němec: Čelit jen základním faktům života

Co se mě týče, považoval jsem vždy povídky za spolehlivý test prozaického talentu. V románu se spousta věcí schová, román může být převlečenou publicistikou nebo disertační prací, a skutečně bychom takových našli ažaž. Neznamená to nutně, že jsou to romány na nic, jen v nich vládne jiný než prozaický duch. Ale povídky? Ty jsou daleko přísnější.

Není náhodou, že autoři, kteří holdují převlečené publicistice nebo kulturním studiím, povídky prakticky nepíší. A stejně tak není náhodou, jaksi z druhé strany, že je naopak poměrně často a dobře píší básníci. Zhruba řečeno, povídka je něco mezi vyprávěním a obrazem.

Román může nad čtenářem zvítězit na body, ale povídka ho musí knockoutovat, říkal s oblibou argentinský spisovatel Julio Cortázar, jeden z nejlepších povídkářů vůbec.

Čtěte také

Jan Němec: Pod hladinou jazyka

Přirovnání je to dost maskulinní, ale skulinou mezi slovy prosvítá dobrý postřeh: romány čtenáře postupně přesvědčují o své zábavnosti či závažnosti, ale povídka vás musí chytnout hned. Je spíš jako song, který se ozve z rádia, a hned vás přinutí zastavit se. Dobrá povídka je hák na bradu, direkt na srdce. Musejí vás pak počítat.

A tak se probírám polozapomenutými sbírkami povídek. Ty nejlepší bych rád shromáždil do antologie, která by snad mohla vyjít na podzim. Vznikne jiný obraz české porevoluční literatury, než jaký nabízejí akademické Souřadnice?

Zatím těžko říct, a není to ani to nejdůležitější. Kromě toho, že doháním své čtenářské resty, dochází mi taky, o kolik snazší je odpovědět na svět povídkou. České literatuře se někdy vyčítá, že pomíjí současná témata, povídky jich ovšem jsou plné. Migrační krize, válka na Ukrajině, feminismus, krize čtvrtiny života, menšiny v české společnosti, zdá se mi, že povídky přece jen nabízejí prokreslenější obraz současné literatury. Pokusím se vás brzo přesvědčit.