Jan Němec: Jak se stát mechem

Tvor nakonec dostane rostlinné jméno Flora a je jakýmsi ztělesněním nové divočiny, která Zbořila fascinuje. Civilizace na okrajích měst či v různých vnitřních periferiích nevytváří jen nové biotopy, ale přímo i nové biologie.

Čtěte také

Jan Němec: Čelit jen základním faktům života

Zajímá mě na tom ten rostlinný motiv. Věříme-li na to, že existuje něco jako kolektivní podvědomí lidstva, vyplatí se sledovat, co z něho právě prosakuje na povrch. A dnes jsou to mimo jiné právě různé fantazie týkající se rostlinného života. Z nějakého důvodu nás posedla představa, jaké by to bylo být rostlinami.

V soft verzi: Co se jako lidé můžeme naučit od stromů, hub a mechů? „Na Zemi se nacházejí již stovky milionů let a hrají nezastupitelnou roli v mnoha ekosystémech. Přesto lišejníky obvykle přehlížíme,“ píše se například v anotaci na nový dokument Ondřeje Vavrečky Lišejníky, který měl premiéru před pár týdny v Jihlavě. Lišejníky nám dle autora svým způsobem života ukazují alternativu: místo neustálé expanze a přetváření okolního světa symbióza s prostředím.

Čtěte také

Jan Němec: Mé relé je skvělé

Environmentální poselství je zde zřejmé, ale ponor do rostlinné říše může vést i hlouběji. Radikálnější verzi představuje román čerstvé nobelistky Han Kang Vegetariánka. Hlavní hrdinka Jonghje zajde v odmítání společenských norem až tak daleko, že se zřekne lidské existence jako takové. Jonghje se začne hnusit maso, především však maso vlastního těla. Místo trávení potravy chce vystavit hruď slunci a fotosyntetizovat. Han Kang navíc celou věc erotizuje, hrdinčina florálnost je vzrušující: „Pokaždé když zavřel oči, uviděl zelenou záři, která barvila jeho třísla a zalévala ho lepkavou rostlinnou šťávou od břicha až po stehna.“

Mohl bych dát další příklady, ostatně proměna v rostlinu je oblíbená figura i v řecké mytologii. Ale zastavme se: Co vlastně tyhle rostlinné fantazie znamenají? Ať je to mateřský cit či sexuální touha, cosi hluboce lidského se zde obrací mimo svět člověka. Vegetariánku lze přečíst jako román o regresi, román o ženě, která nedokáže najít své místo mezi lidmi, a tak se přestěhuje do snu o vegetativním životě. Ale dá se číst i jinak: jako román o touze po čisté existenci, živící se jen dechem a světlem. Někde v pozadí našeho zájmu o rostlinné formy poblikává transhumanistické dilema: jak být člověkem nějak jinak.                  

Čtěte také

Jan Němec: Pod hladinou jazyka

Ten posun je příznačný. Dřív nás v přírodě nejvíc fascinovalo to, co k nám má nejblíž. Primáti, savci a další zvířata, která projevují inteligenci podobnou té naší. Dnes, zklamáni sami sebou, se v kolektivním podvědomí začínáme obracet k tomu, co k nám má nejdál. Chceme věřit, že své lidské a civilizační problémy vyřešíme s pomocí hub, mechů a lišejníků.     

„Co to říkáš za nesmysly?“ obrací se ve Vegetariánce na hlavní hrdinku její sestra hlasem společnosti. „Vážně si myslíš, že se z tebe stal strom? Jak bys asi mohla mluvit, kdybys byla rostlina. Nebo přemýšlet.“

Ale Jonghje se rozzáří oči a obličej jí projasní záhadný úsměv. „Máš pravdu. Co nevidět se vytratí řeč i myšlenky. Už brzy.“ Je to hrozba? Je to naděje?