Jan Němec: Čelit jen základním faktům života

O výklad jeho příběhu, o smysl toho gesta jsou lidé dodnes s to se pohádat. Je to jen zastydlý romantismus, když se člověk chce vyvléknout z čím dál těsnějších pout civilizace, nebo volání, které je dobré aspoň čas od času následovat?

Čtěte také

Jan Němec: Mé relé je skvělé

Co se mě týče, žádný velký dobrodruh nejsem –  letos jsem dokonce ani jednou nespal pod širákem a už to asi nestihnu. Škoda. A přesto na tohoto Chrise McCandlesse občas pomyslím. Touha ze všeho se svléknout, uniknout, nebýt součástí labyrintu světa provází člověka odjakživa a nejspíš se občas ozve v každém z nás. Civilizace a kultura nám daly vše – jenže možná právě to je ten problém. Ztrácíme postupně cit pro to, co leží mimo ně, nebo si dokonce myslíme, že nic takového neexistuje. Východ slunce se dnes odehrává spíš v jazyce, kterým ho popisujeme, nebo samozřejmě na všech těch fotografiích v prostředí umělé věčnosti.

Možná nejsem sám, kdo si říká: Proč po většinu života plnit zadání společnosti, pokud je čím dál bláznivější? Ale co zůstane, jestliže odečteš vše, cos během let získal a také ztratil? Jaký je životní pocit člověka, pokud ho neutvářejí znaky, znaky, znaky? 

Čtěte také

Jan Němec: Pod hladinou jazyka

A tak člověk dlouhé minuty sleduje, jak v podvečerním dešti sjíždějí po okně kapky a v každé se zračí kus šedého nebe. Nebo se dívá na lidi křižující náměstí a snaží se zapomenout všechny ty velebné příběhy, které o sobě vyprávíme, aby spatřil alespoň poslední zbytky přírody a záblesky ducha. Ale je to těžké: všichni jsou oblečení v nepromokavém oblečení a pod těžkými vrstvami významů už se jim sotva zvedá hrudník. Připadá mi, že je čím dál obtíženější zastihnout kohokoli nepřipraveného, natož bezbranného. Člověk musí vstát časně, má-li se mu tu podařit alespoň v případě zvěře a stromů. Jak by všechno spočívalo v sobě sama už jen těsně po probuzení.

Čtěte také

Jan Němec: Když vás posedne duch

Čelit jen základním faktům života, tu větu mi nedávno připomněl italský spisovatel Paolo Cognetti, který se na Aljašku vydal v McCandlessových stopách. Nebyl zdaleka první, kdo chtěl spatřit ten opuštěný autobus na vlastní oči. Dočetl jsem se, že několik dobrodruhů se po cestě dostalo do svých vlastních potíží, dva při překonávání blízké řeky Teklanika dokonce zahynuli. Dnes už tam ten autobus ani není – v červnu 2020 ho americká armáda uchytila pod nákladní vrtulník, vyzvedla a transportovala na bezpečnější místo, rozuměj do muzea. Zdá se, že snaha čelit jen základním faktům života patří už jen tam.