Jan Němec: Když vás posedne duch
Také vám někdy bylo divné, jak snadno se vysloužilí politici mění na zručné spisovatele? Jako by v nich jejich skutečný talent dřímal celé ty roky, ale teprve po skončení mandátu ho mohli plně projevit. Lze to vidět hlavně v Americe, tam se přímo očekává, že bývalý prezident, a nejednou také jeho manželka, napíší memoáry. Typické podání je takovéto: z obálky shlíží tvář, jméno autora září zlatým písmem zvýrazněným ražbou. Knihu však často napsal někdo jiný než autor.
Ghostwriting samozřemě není nic nového. S trochou interpretační velkorysosti by se dalo začít dílnami renesančních malířů nebo Mozartem, který skládal hudbu, již pak svým patronům věnoval v silném slova smyslu: to oni byli uváděni jako autoři skladeb.
Čtěte také
V moderní době lze zmínit třeba úspěšného detektivkáře Toma Clancyho, kterému poptávka přerostla přes hlavu, takže musel zaměstnat námezdní zápletkáře.
Kdybyste ghostwritera taky k něčemu potřebovali, najdete je na internetu stejně snadno jako luxusní společnice nebo soukromá očka. Potíž je, že většina z nich nebude umět česky a ti dobří si navíc účtují sazbu, ze které by se nejeden český spisovatel opotil vzrušením: zhruba dva až tři tisíce za hodinu. Před časem do médií uniklo, že Hillary Clinton na své paměti Těžká rozhodnutí dostala od nakladatele zálohu osm milionů dolarů a půl milionu z toho putovalo – hádejte komu.
Čtěte také
No a na Michelle Obamu to práskl přímo její manžel Barack, že knihu Můj příběh nenapsala tak úplně sama. Ošetřit to lze různě: někdy se ghostwriter objeví menším písmem přímo na obálce, jindy se z něho stane spolupracovník skrytý v poděkování, někdy na něj nedojde vůbec a úplně mu to tak vyhovuje.
Aby bylo jasno, nic proti té praxi nemám. Paměti Michelle Obamy, ale třeba i Nelsona Mandely, které vznikly podobně, jsou strhující. Ono je to totiž celé úplně opačně: skutečný důvod, proč jsou knihy českých vysloužilých politiků tak slabé, spočívá v tom, že je na rozdíl od těch amerických obvykle píšou sami. Co bychom dali za to, kdyby si třeba Václav Klaus najal ghostwritera, který rozumí klimatu.
Čtěte také
I když to poslední je samozřejmě špatný příklad, ne-li ošklivé slovíčko. Úkolem profesionálního ghostwritera není opravovat toho, o kom píše, ale dát mu ten správný výraz. Spisovatelé to se svými postavami dělají pořád, ale ghostwriteři to mají těžší – jejich postavami jsou skuteční lidé a můžou po nich třeba hodit laptop.
Jistě si nemyslíte, že biatlonistka Gabriela Soukalová nebo pivovarník Stanislav Bernard si svoje životopisy napsali sami. První zpracoval sportovní novinář Martin Moravec, druhou literární kritik Ondřej Horák, který podobně posloužil i komentátorovi Jaromíru Bosákovi nebo kuchaři Zdeňku Pohlreichovi. A dalších případů jsou desítky.
Čtěte také
Nedozvíme se o nich, protože profesionální ghostwriter je diskrétní jako váš terapeut. Dává to samozřejmě smysl: když už vás posedne duch, mělo by to zůstat jen mezi vámi.
A protože tohle má být ranní úvaha, dovolím si na závěr myšlenku. Nejsme všichni ghostwritery svého života? Není to samozřejmě původní myšlenka, protože to by se sem nehodilo. Najdete ji v prvotině britského romanopisce Davida Mitchella Ghostwritten.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka