Jan Němec: Totální román

Čtěte také

Jan Němec: Já už není nikdo jiný

Rayuela, jak zní originální titul, je kniha jako žádná jiná. Už proto, že román se dá číst dvěma způsoby. Vedle běžného lineárního čtení existuje ještě další možnost. Kniha totiž obsahuje tzv. postradatelné kapitoly, rozuměj různé komentáře, paratexty a vtipy, které se do těch „nepostradatelných“ dají vmíchat jako druhá půlka karetního balíčku. Knihou se dá proskákat cikcak jako políčky ve hře panák, což je také význam španělského slova rayuela.

Mohlo by se zdát, že dvě možnosti, jak číst jednu knihu, patří do prošlého katalogu formálních experimentů 60. let. Tady však jde o víc než o formální hru. Na stole leží přímo jiná smlouva se čtenářem. Druhá možnost čtení totiž ze čtenáře dělá autorova spiklence, jeho komplice, doppelgangera na druhé straně bílé stránky. Cortázar to zdůrazňoval často: čtenář musí být spolutvůrcem díla; to čtenář je vždy nejdůležitější postava. Druhý způsob čtení mě nutí, abych byl aktivní přímo fyzicky, protože knihou musím neustále listovat.

Čtěte také

Jan Němec: Vánoční tramvaj

Kromě toho, že se Nebe, peklo, ráj dá číst tak i tak, přináší několik románů v jednom. Zaprvé, jde o milostný příběh Bosorky a Horacia. Jako v případě jiných velkých milostných příběhů jde i zde o uzavřenou záležitost: Bosorka se ztratila někde na cestě mezi Paříží a Montevideem. Pro intelektuálně založeného Horacia však byla nedosažitelná vždy. Zjednala si přímý přístup ke skutečnosti, takže věděla, že v provázku nalezeném na chodníku se skrývá stejná pravda jako v upanišadách a upanišady člověku neřeknou víc než pařížští clochardi.

Zadruhé: Rayuela je román o hledání absolutna. Horacio má nezřízený metafyzický apetit, je to někdo, kdo zpochybňuje všechny modely skutečnosti, nevěří slovům, ani tomu, co popisují. Někdy to vypadá, že stejně jako Martin Heidegger hodlá zrušit celou západní ontologii, protože zapomněla na to nejdůležitější, na bytí. Jindy se však snaží své roztroušené znalosti uspořádat do jakžtakž smysluplné mandaly – jak se měl román původně jmenovat. Právě pro tento rys se kniha už v 60. letech stala manuálem všech hledačů absolutna, ačkoli jediné absolutno, které jim nabízela, bylo právě to hledání.

Čtěte také

Jan Němec: Bílý šum

Zatřetí: Rayeula je román o Paříži 50. let. Byť se druhá polovina knihy odehrává v Buenos Aires, hlavním městem kosmu je tu Paříž; některá vydání románu mají dokonce plánek města na předsádkách. Autor přitom Paříž zastihuje v době rozkvětu existencialistických kaváren, hudebních klubů, v době poválečné exploze, je to město plné bukinistů, kde objev střídá objev.

Je-li Rayeula milostným příběhem, knihou o hledání absolutna a zároveň průvodcem po Paříži, musí už být zřejmé, že Cortázar se pokusil o totální román. Ten starý sen moderního spisovatele: napsat knihu, která bude jako globus existence, knihu, kterou lze roztočit a zastavit prstem na libovolném místě vždy stejně daleko a blízko žhavému jádru života, knihu, která je stejně tak modelem světa jako světem pro sebe sama.

Čtěte také

Jan Němec: Barvy na okraji spektra

Totální román je však utopie: není uskutečnitelný. Do jedné knihy nejde vměstnat všechno, vždyť všechno nelze vměstnat ani do jednoho života. Jenže totální román nemusíme vůbec chápat takto. Může jít spíš o snahu cele se oddat, jako je tomu ve slovech modlitby totus tuus. Jako u Martina Bubera totalita se tu uskutečňuje ve vztahu, zde právě nabývá Cortázarův důraz na aktivního čtenáře svůj pravý význam.

Totální román neurčuje šíře záběru, pak by totálními romány musely být encyklopedie. Definuje ho hloubka ponoru a především intenzita vztahu, jejž skrze slova navazuje se skutečností za slovy a skrze dílo se čtenářem mimo ně. A v tomto ohledu jen málo knih zašlo tak daleko jako Nebe, peklo, ráj. I 70 let po prvním vydání ve mně ta kniha hoří jasným plamenem.