Jan Němec: Vánoční tramvaj

Čtěte také

Jan Němec: Nezůstat na svém

Nikomu už není možné činit dobro proti jeho vůli, ta věta dnes neobstojí ani jako vtip. Ale současně je svět plný lidí, pro které je život „darem nad jejich síly“, slovy Františka Hrubína. Považujeme za žádoucí lidem pomáhat, ale pomáhat jim můžeme jen tak, jak oni sami chtějí, aby jim bylo pomoženo. Musíme pro ně udělat to, co by pro sebe udělali sami, kdyby mohli. Nesmíme za ně rozhodovat, ani přebírat odpovědnost, nesmíme je zbavovat svéprávnosti. To všechno dává smysl.

Možná však někde na okraji našeho vztahu k druhému existuje radikálnější forma pomoci. Udělat pro něho něco, co by pro sebe nikdy neudělal. Udělat to pro něho ne proto, abychom se vzpírali jeho vůli nebo mu nutili tu svou, ale protože ten, kdo pomáhá, přináší jiný svět. Jedna z nejvíc matoucích zkušeností, kterou jsem v životě učinil, je tato: člověk ve skutečnosti neví, co mu chybí, pokud s tím nemá žádnou zkušenost. Ten, kdo potřebuje pomoc, často neví, co potřebuje.  

Čtěte také

Jan Němec: Barvy na okraji spektra

Od lidí se dnes očekává, že budou svými vlastními pány. To zní dobře, vysloveně nemocnářsky. Jenže svými vlastními pány máme být i tam, kde je svrchovanost hlavně přítěží. Chce se po nás, abychom ve vlastních životech řešili i potíže, které vznikají úplně jinde, a těchto potíží je čím dál víc. Někdy jim říkáme stresory, jindy civilizační choroby, v jednom specifickém případě třeba environmentální žal.

Na osobní úrovni se to nejčastěji projevuje jako úzkost a deprese. Podle údajů z roku 2021 připadá na každých tisíc obyvatel Česka sedmdesát, kteří pravidelně užívají antidepresiva. To je však jen oficiální část statistiky. Čím dál víc se mluví o tom, že černý trh s psychofarmaky je u nás stejně rozšířený jako ten s drogami. I když možná by bylo lepší říct: jako ten s dalšími drogami.

Čtěte také

Jan Němec: Bílý šum

Způsob, jakým druhým pomáháme, nebo nepomáháme, se tak čím dál víc dostává do středu zájmu. Předepsat antidepresivum dnes může i obvodní lékař. Děje se to běžně, přestože účinnost antidepresiv je případ od případu, stejně jako jejich vedlejší účinky. Polykat prášek je však snazší než procházet časově i finančně nákladnou psychoterapií. A procházet psychoterapií je pořád daleko snazší než měnit ve společnosti věci, které jsou stresující, způsobují civilizační choroby nebo dělají z budoucnosti propast a past.

Krize individuality je možná krizí společnosti, v níž už nelze žít jako spokojený jedinec. Ti šťastnější z nás hledají cesty, jak zůstat sami sebou a jak skutečně pomáhat lidem, kteří to potřebují. Jistě, nikomu nelze činit dobro proti jeho vůli. Ale co když být někomu po vůli znamená nečinit mu už dobro? To je jedno ze strašných dilemat péče. Až když vystoupím, všimnu si, že tramvaj byla ověšena vánočními světly.