Jan Němec: Nezůstat na svém

Ne že bych chtěl z literatury dělat zlaté tele, to ne, jen to rozechvění říznuté obavou, co se stane, až se začtu, mi Otta připomíná.

Čtěte také

Jan Němec: Města ze sna

Pozdní díla jsou totiž z pohledu autora zvláštní kategorie: piedestal je připravený, jenže sil ubývá. Není nic horšího, než být spatřen, jak se sápete na podstavec, ale už se nedokážete vzepřít, takže vás zespodu někdo musí tlačit do zadku. Očekávání jsou přitom velká, má se za to, že v sedmdesáti autor ještě jednou shromáždí síly a zkušenosti, aby vytvořil dílo, které se vyrovná jeho největším tvůrčím úspěchům. Jako když teď česky vycházejí pozdní románová dvojčata Cormaca McCarthyho Pasažér a Stella Maris.  

Z dějin literatury víme, že častější je jiný scénář. Hemingwayova pozdní novela Stařec a moře se sice stala obvyklou položkou na seznamech povinné četby, s jeho staršími prózami se však měřit nemůže. Nejvíce z ní možná vytěží čtenář, který v Santiagově boji s rybou spatří Hemingwayův vlastní zápas. Posuďte sami: Santiaga už dlouhé týdny provází smůla, všechny ryby míjejí jeho návnady. Vydává se tedy dál od pobřeží, riskuje a po dlouhém boji se mu skutečně podaří ulovit rybu větší, než kdy chytil. Nedokáže ji však vytáhnout do loďky a po cestě zpět si na jeho úlovku pochutnají žraloci. Santiago se ze své výpravy vrací jen s velkou bílou kostrou.

Čtěte také

Jan Němec: Metafyzická sbíhavost

Prý je to oslava starcovy vytrvalosti v boji, mně se však zdá, že tu Hemingway píše o svém vlastním zápase a chce říct něco jiného. Ano, kdo se vydá hluboko na moře, může při troše štěstí ulovit velkou rybu, ale pokud se mu nedostává sil, aby ji vytáhnul do své loďky, zbude mu jen ohlodaná kostra. Bílá velryba Hermanna Melvilla skutečně je velký román, Stařec a moře ta kostra.

Je to těžké. Třeba Milan Kundera své dílo ukončil Slavností bezvýznamnosti, útlou novelou, která se rozhodně víc podobá smyčcovému kvartetu než symfonii. Ještě jednou zaštěrchal svou autorskou poetikou, sklíčka v kaleidoskopu se přeskládala a čtenář spatřil staré vzory v novém uspořádání. Podobně Don DeLillo a jeho zatím poslední a nejspíš vůbec poslední próza Ticho, I to je jakýsi věcný rejstřík témat, jež DeLillo ohledával už v minulosti s daleko větší pečlivostí i přesvědčivostí.

Čtěte také

Jan Němec: Volání vln

Chvíli to vypadalo, že McCarthymu by se mohlo stát něco podobného jako Hemingwayovi. Postapokalyptická Cesta sice podobně jako Stařec a moře slavila ohromný úspěch, ale stejně jako Stařec a moře ani ona se nejlepším autorovým románům nevyrovná. Výhodu obou děl je, že jsou dostatečně přehledná, stručná a svižná, aby se o nich dobře psalo. McCarthy se však rozhodl, že zkusí napsat ještě jeden skutečně velký román, v tomto případě dvojromán. Pasažér a Stella Maris mají sto potíží, ale to autorské gesto – můžeme ho snad pojmenovat: nezůstat na svém – je mi sympatické. Jako by McCarthy prošel kolem piedestalu, který už pro něj byl vyleštěný, a vydal se vstříc noci svou vlastní cestou.