Jan Němec: Města ze sna
Zdál se mi dnes v noci sen, který mě přiměl ptát se: Proč člověka tak přitahují imaginární města? Proč v nás určité typy míst probouzejí tak hluboké pocity? Stavíme ta snová města na půdorysu našich nejzazších tužeb, necháváme jejich ulice, budovy a věže hovořit jazykem tajných přání? Myslím, že se to občas stane skoro každému: ocitne se ve snu ve městě, kam patří více než do toho rodného; a probouzí se, jako by se do skutečnosti usínalo.
Město z mého dnešního snu vlastně ani nebylo městem. Jen blok budov, několik secesních činžovních domů, jaké bývají k vidění třeba na Vinohradech. Pozoruhodné bylo, že tento vysloveně městský typ zástavby stál na úpatí hor, a kolem něj se tedy rozprostírala jen luka. Představte si městský blok, který někdo z celku města vytáhne jako kostičku lega a přemístí ho někam na úpatí hrubého Jeseníku.
Čtěte také
K té operaci však muselo dojít už dávno: fasády domů byly ošlehané větry, celé opršelé a místo působilo pustě. Jedním ze vchodů se však dalo proniknout dovnitř do dvora, a teprve tam se mě zmocnilo mysterium tremendum et fascinans: na dvoře rostl rozložitý strom, jehož větve se natahovaly ke starým oknům, oprýskaným zimním zahradám a dřevěným arkýřům. Došlo mi: ten blok domů tu je hlavně kvůli tomu stromu; ten strom tu bydlí, ty domy ho chrání. Pouze v posledním patře jednoho secesního činžáku si někdo zřídil kukaň, moderní arkýř s velkým kruhovým oknem, jaká jsou na pražské náplavce, s okem, kterým muselo být vidět přes střechy protějších domů až na hory. Otáčel jsem se, rozhlížel jsem se a říkal jsem si, jaké mám štěstí, že jsem to místo objevil. Že jsem se tu objevil.
Věřím, že podobné sny navštěvují leckoho. Snová města a palácové komplexy jsou způsobem, jak naše psyché organizuje svůj obsah, podobně jako jsou skutečná města způsobem, jak organizujeme vnější život. Města kolem nás protínají dopravní tepny, pod povrchem se vinou dlouhé kilometry potrubí a optických kabelů. Města uvnitř nás zase obrážejí vnitřní infrastrukturu traumat, tužeb a dalšího podvědomého materiálu.
Čtěte také
Vybavuje se mi jiný sen z této kategorie: Zdálo se mi o středověkém městě, kde byly všechny ulice neuvěřitelně úzké. Dva chodci se v nich sotva vyhnuli, a když jsi chtěl odbočit, musel ses kolem rohu protáhnout jako tenký stín. Byla to dost úzkostná zkušenost, tím spíš, že město se podobalo labyrintu a ulice jedna druhé. Když jsem se však prosmýkl posledním průchodem, protáhl poslední škvírou, nečekaně se za ním otevřel široký výhled na moře. Zalapal jsem po dechu: ach, tohle město že má přístav? Ten výhled byl jako narodit se. Kdykoli dnes z nějakého útesu spatřím moře, narodím se.
Města skutečně mají mimořádnou schopnost vázat symbolické obsahy. Literatura a film přetékají příklady starověkých, zapomenutých, fantastických nebo záhadných metropolí, která představují cíl či klíčový bod hrdinovy cesty. Abychom nechodili daleko: ve Druhém městě Michala Ajvaze Praha tají ještě jiné ulice a jiné domy, v nichž probíhá jiný život jiných lidí. Skutečné a fantaskní je do sebe založené jako dvě paže, jsou to ruce s propletenými prsty. Nebo Italo Calvino a jeho slavná kniha Neviditelná města – tam cestovatel Marco Polo hovoří o skutečných i smyšlených městech, která se všechna napůl podobají jeho rodným Benátkám a napůl městům z našich snů. Ostatně žádné jiné město není tak snové jako právě Benátky.
Po probuzení jsem dumal, kdo asi žije za tím oknem-okem, jež bylo vidět ze dvora bloku secesních domů. Vypadalo to jako studio nějakého architekta, ale kdoví. Nezbývalo než otevřít vlastní oči a pohlédnout na masiv nového dne.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
