Jan Němec: Volání vln
Patřím k lidem, kteří věří, že život prožitý u moře tvoří jiný příběh. Hledívám tu na vlny a představuju si, že mají blahodárný vliv na moje věty. Vlny se obkreslují, od vln se opisuje. Polykám jejich vytrvalý rytmus, třeba když začínám: patřím k lidem, kteří věří, že život prožitý u moře tvoří jiný příběh.
Věty se vlní, jako když pohladíš jiskřivý hřbet kočky, moře se ti mrouská pod okny a ty si po pár dnech říkáš, jestli na světě všechno není ještě nějak jinak.
Čtěte také
Když ráno vzejdeš prudkou cestou ke katedrále, ledový vzduch ti roztahuje plíce a vědomí. Náhle bys zase chtěl napsat báseň. Rychlou, uřícenou báseň, ve které by to bylo všechno: renesanční zpěvy, svist rybářských prutů, kejhání mořských racků, kteří si to včera rozdali s dronem, bouchání dělníků, holky na kolečkových bruslích, co jen přibrzdily, aby si objednaly aperol, mandl bouře nad mořem, cíp bílé plachty zapíchnutý do lodě na obzoru jako vlaječka do jednohubky, místní fracci, co si na náměstí udělali branku z pomníku, racci, ale to už jsem říkal, delfíni prošívající hladinu stehem svých skoků, žebráci, magnolie, metači, číšnice a svlačec.
To všechno by v té básni bylo, a bylo by to v ní současně, souřadně a souhlasně jako vlny na moři a valilo by se to k pobřeží.
Čtěte také
Pohleď: Když vlny k pobřeží dorazí, pění a šumí, když mizí, berou s sebou rachotící oblázky, a takto dlouhé hodiny pořád dokola: dorážení a odrážení, šum a štěrk, dorážení a odrážení, šum a štěrk, dorážení a odrážení, šum a štěrk. Ty bláhový: Kam by se tu schovala myšlenka? Kudy by se dal propašovat verš? Pouze svět bez člověka je místem zjevení. Volány vln jsou voláním.
Patřím k lidem, kteří věří, že život prožitý u moře tvoří jiný příběh. Poslyš zvuky mariny se stovkou kotvících člunů: ocelová lana něžně cinkají o stěžně, zvonkohra březnového poledne. Rukávy lněných košil líně vlají na ospalých figurínách, prodavačka ve dveřích se protáhne, zapálí si a to gesto se mihne v hledí projíždějící helmy, jako by s tím muž na mopedu měl mít co společného. Trupy člunů se zatím poklidně odrážejí na smaragdové hladině, jen jemné vlnění vytáhlých bílých stěžňů prozradí iluzi. Zvedni zrak, tam na hladině v dáli letí kite surfař a vítr s ním cvičí. Vznese se na křídlech Pegase?
Čtěte také
Volány vln jsou voláním. Patřím k lidem, kteří věří, že život prožitý u moře tvoří jiný příběh. Hledívám tu na ty vlny a představuju si, že mají blahodárný vliv na moje věty. Vlny se obkreslují, od vln se opisuje. Kdy prší, kovová hladina je vytepaná, a ne veršotepcem. Když se slunce skloní, hladina se k němu vzepne. Věty mají být jako Giottovo kolo: vytvořené jedním tahem, prosté a přesné. Kudy by se dal propašovat verš? Pouze svět bez člověka je místem zjevení. A ty si stále ještě říkáš, že v životě je asi všechno ještě nějak jinak, přestože je všechno navždy takto.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
