Jan Němec: Konec jednoho feministy
Národní divadlo Brno uvedlo hru Marka Šindelky Feminista. Už tahle prostá oznamovací věta naznačuje pár věcí, které nejsou úplně bez zajímavosti. Zaprvé, brněnské Národní divadlo se nebálo oslovit současného prozaika, aby pro ně napsal svůj první kus pro jeviště. Bravo. Zadruhé, Marek Šindelka si zvolil vysloveně aktuální téma: hra volně vychází z kauzy Nemusíš to vydržet! a dalších podobných, jež v současnosti na vysokých školách probíhají. Bravo podruhé.
A konečně, všechno se podařilo dotáhnout až k premiéře, která okamžitě vyvolala rozporuplné kritické ohlasy. A za to vykřikuji třetí a největší bravo.
Čtěte také
Ne že by ta inscenace byla dokonalá, ne, kvůli tomu tady nekřičím. Šindelka napsal hru hodně literární, stavbou klasickou. Ale tak to mají v Národním divadle Brno rádi, stačí se podívat na jejich činoherní repertoár, v němž se vyjímají nejen moderní klasici Tom Stoppard nebo Edward Albee, ale zabliká dokonce i Jiráskova Lucerna.
Taky je třeba říct, že režie Aminaty Keita Šindelkův text příliš neposunula, dala by se označit spíš za věrnou, než že by k předloze přistoupila s nějakou vervou. Keita v podstatě naplnila přání Milana Uhdeho, že alespoň poprvé by se dramatikův text měl inscenovat tak, jak je napsaný, pak ať už ho režiséři klidně skartují a z proužků papíru si udělají indiánskou čelenku.
Čtěte také
Feminista je hra o pedagogovi umělecké školy, který se na jednom večírku hrozně ožere a pak na záchodcích blekotá cosi o menstruačním umění. Má smůlu, že na dámských toaletách bylo plno, takže jedna studentka školy vklouzla na ty pánské a pedagogův výlev na téma „ženy a umění“ vyslechne.
Jistěže si ho nenechá pro sebe: s dalšími dvěma studenty požaduje zahájení disciplinárního řízení. Hra se jmenuje Feminista proto, že dotyčný učitel ve skutečnosti sám sebe považuje za pokrokového. Obhájit se před studenty ani před ostatními pedagogy se mu však nedaří, a nakonec neobstojí ani sám před sebou.
Čtěte také
Iniciativa Nemusíš to vydržet! přiměla umělecké akademie přehodnotit spoustu věcí. Už jsem se tu nad tím jednou zamýšlel, takže to teď nebudu opakovat. Kromě přínosů a potřebných změn však pozornému aktérovi ukázala i jiné věci. Třeba to, že byť je moc distribuována nerovnoměrně, a zneužití tím pádem vždy hrozí hlavně tam, kde se kumuluje, mocenské mechanismy využívají všichni.
A právě na tom, mimo jiné, Šindelkova hra staví: i studenti mají své mocenské zájmy; i spravedlivé rozhořčení se může stát strategickým jednáním; i důraz na solidaritu může být v pedagogickém sboru motivován hlavně snahou získat konkurenční výhodu.
Čtěte také
Pokud na to někdo poukazuje, znamená to, že se dopouští relativizace? Nebo je to jen hlubší psychologický realismus? Je to nutně zpochybňování obětí, když se současně zkoumají mechanismy obviňování? Jsme schopni ustát víceznačnost i v těchto křehkých situacích?
Právě o to se v kritické recepci Feministy bude hrát. Chceme, aby literatura a divadlo byly angažované, chceme, aby se dotýkaly témat, která hýbou dobou. Pokud to myslíme vážně, musíme je zároveň nechat, aby to dělaly po svém, tak, aby společenské zadání nejen naplnily, ale hlavně přesáhly. V umění nejde o to říkat, co chceme slyšet, ale dát hlas tomu, o čem nemluvíme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
