Jan Němec: Špína za nehty

Považovalo se to za podstatné, protože příběhy jsou nástroje, pomocí nichž vnímáme svět a dáváme mu jakýs takýs smysl. Bylo potřeba pochopit, přesněji řečeno zvnitřnit, že také životy odlišné od těch našich jakýs takýs smysl dávají.

Čtěte také

Jan Němec: Tik, tag

O dvacet let později se spisovatelům čím dál častěji vyčítá něco jiného. A sice, že zkušenosti minorit, jiných kultur či subkultur vytěžují. Zatímco před dvaceti lety by heterosexuální spisovatelka, která napíše román z prostředí LGBT komunity, mohla být považována za pokrokovou, dnes upadá v podezření: Opravdu o tom může mluvit?

Co o tom vlastně ví, když celý život navazuje milostné vztahy výhradně s muži? Nebo analogicky: Může někdo, kdo se hlásí ke křesťanství, napsat román, který se odehrává v Saudské Arábii? A co v prostředí radikalizované muslimské komunity v Mnichově? Případně: Můžeme dnes vyprávět příběhy Ukrajinců, když s nimi neležíme v zákopech?

Jsou to podstatné otázky, protože zkoumají, na jakém základě vlastně rozumíme druhým lidem. Potřebujeme totožnou zkušenost, nebo jsme vyvinuli i jiné nástroje? Co umožňuje odbornost? Kde jsou hranice empatie? Existují psychologické univerzálie?

Čtěte také

Jan Němec: Za bollywoodskou láskou

Ty jsi se mnou kozy nepásl, ozývá se čím dál častěji, ale je skutečně potřeba pást celý život kozy, abychom rozuměli řeči pastevců?

Domnívám se, že vlastní zkušenost je nenahraditelná. Týká se to však spíše epistemologie než etiky. Zkušenost je testem skutečnosti, nikoli zárukou správnosti, a už vůbec ne podmínkou vyprávění příběhů. Nebylo by těžké argumentovat, že příběhy jsou naopak nástroje, kterými si osvojujeme ty části skutečnosti, s nimiž přímou zkušenost nemáme a často ani mít nemůžeme.

Zkušenost je nenahraditelná, ale člověk jako homo politicus potřebuje i něco jiného než jen vlastní zkušenost. Kdybychom měli mluvit výhradně z vlastní zkušenosti, stali by se z nás zenoví mistři, kteří především mlčí.

Čtěte také

Jan Němec: Objev roku

Pro nevhodné přivlastňování si jiného používáme termín kulturní apropriace. V závislosti na naší citlivosti lze za kulturní apropriaci označit dredy, suši, jógu nebo právě vyprávění toho, co jsme nezažili na vlastní kůži. Pokud však kulturní apropriaci nepoužíváme v režimu výčitky, ale rozlomíme ji napůl, vypadne z ní skutečné jádro: Rozumíme druhým spíše na základě stejnosti, nebo naopak na základě diference? Musíme být stejní, nebo naopak jiní, abychom spatřili to podstatné? Musíme být uvnitř, nebo vně?

Nemám v plánu dávat zde konečnou odpověď. Zdá se mi, že na jedné straně leží totalita stejného, tedy představa, že si musíme odpovídat podle všech možných náboženských, socioekonomických a genderových kritérií, abychom o sobě mohli mluvit.

Čtěte také

Jan Němec: Stoletý mladík, který hledal probuzení

Nebo aby to neznělo tak odborně: Na jedné straně věříme principu tradiční seznamky – zaškrtněte, kdo jste a jak vidíte svět, a my vám v naší databázi najdeme partnera, který ho vidí totožně. Budete si rozumět, protože budete stejní. Na druhé straně však leží jiná totalita, a sice objektivizace, která pravidelně vede k těm nejhorším výsledkům: hlavně si nešpinit ruce s těmi, kterými se zabývám. Nešpinit si ruce a pro jistotu si je nad nimi ještě umýt.

Spisovatelé si samozřejmě ruce ušpinit musí. Často je to právě špína za nehty, čím píšeme. Na druhou stranu, existují také citlivá bříška prstů. Právě díky nim se lze dotýkat druhých, kteří – naštěstí – nikdy nejsou stejní jako my.