Jan Němec: Stoletý mladík, který hledal probuzení
Člověka až udiví, co všechno vyšlo před sto lety. Zvlášť literární modernismus pořádal celoroční žně. Nejdřív se objevil nepřehlédnutelný a zároveň trochu nepřehledný Joyceův Odysseus. Na podzim pak zprvu časopisecky a posléze knižně vyšla Eliotova Pustá zem; ta se, mimochodem, česky letos objeví v novém překladu Petra Onufera. A pokud by to někomu nestačilo, Virginia Woolfová Odyssea a Pustou zemi doplnila románem Jákobův pokoj.
Před sto lety však také vyšla kniha, které s modernismem nemá nic společného, dokonce ani nebyla napsána anglicky. Ne, nemám na mysli Čapkův Krakatit, i když i ten letos slaví sto let. Literární historikové by mě asi ukamenovali, ale kdybych měl z roku 1922 zachránit jediné dílo, byla by to asi novela Hermanna Hesseho Siddhártha.
Čtěte také
Siddhártha ovšem zachraňovat nepotřebuje, protože mezi čtenáři skutečně žije dodnes. Pocitově patří ke knihám, jako jsou Malý princ, Muž, který sázel stromy nebo v pokleslé podobě Alchymista Paola Coelha. Typus je malý příběh s velkým přesahem; v některých případech až příliš velkým.
Nepamatuju si už, kdy jsem Siddhárthu četl poprvé, ale vím, že podruhé jsem ho celého přečetl nahlas. Bylo to ve městě Tišnov na jedné lavičce, směr Brno zatím odjížděl jeden vlak za druhým. Má posluchačka do těch vlaků odmítala nastupovat, dokud knihu nedočteme. Skončili jsme až za tmy, kdy už nic nejelo. Siddhártha v knize dosáhl probuzení a my jsme tu noc spali v parku.
Čtěte také
Hermann Hesse Siddhárthu napsal pod vlivem své návštěvy Indie a jako součást vlastního duchovního hledání. Občas se má za to, že jde o zbásněný životopis Buddhy, a nějakou dobu to tak skutečně vypadá. Bráhmanův syn opouští otcovský dům, přidává se k asketům, aby našel svou pravou podstatu, případně to, že člověk žádnou nemá…
Hesseho hrdina však není Siddhártha Gautama, jak zní jméno historického Buddhy. S Buddhou se naopak v klíčové pasáži knihy potkává a odchází od něj. Ne proto, že by s ním nesouhlasil, ale protože pravdu musí každý najít sám, sám ve svém nitru. Odmítnout je třeba vše, co není přímo ono, aby pak šlo přijmout vše.
Čtěte také
Přestože Hesse Siddhárthu napsal už před sto lety, skutečně populárním se stal až v 60. letech. Beatnici a po nich generace hippies začali objevovat východní náboženství a Siddhártha leckomu posloužil jako iniciační kniha. Siddhártha je však ten typ úvodu, po kterém by už člověk vlastně nemusel číst nic dalšího, kdyby ho pojal celého. Ostatně právě proto se tento typus knih čte opakovaně: vracíme se pořád na začátek, abychom mohli vyrazit zase o něco dál.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
