Jan Němec: Hlas čtení
Nedávno jsem četl knižní rozhovor s Amosem Ozem. Překvapilo mě, co tam říká, že některé své knihy už si téměř nepamatuje. Podobně si recenzenti po letech nevybavují názvy románů, které recenzovali, ve vážnějších případech, že je vůbec recenzovali. A také já jako čtenář už občas tápu: četl jsem to, nebo ne? Všechno se ztrácí, marnost nad marnost… Jenže, co když na čtení nakonec není podstatné to, co čteme, ale hlas, který čte?
Tak zaprvé, je to vůbec hlas, anebo spíš jen prostor? Víme, že schopnost tichého čtení se rozvíjela v průběhu staletí a je historicky poměrně mladá: příběhy se dlouho jen vyprávěly, i po objevu písma lidé četli buď nahlas, nebo alespoň tak, že slova mumlali.
Čtěte také
Dnes naopak neschopnost číst potichu považujeme za dysfunkci. Slov se dotýkáme pouze očima, nikoli hlasivkami, významy vysáváme zrakem. Existují však výzkumy, které prokazují, že i při tichém čtení naše hlasivky neznatelně vibrují, také při tichém čtení se aktivizují mozková centra řeči. Neuvědomujeme si to, ale když čteme, stále ještě používáme hlas.
Co je to však za hlas, kterým čteme? Je to ten stejný hlas, který z nás vyjde, když přijmeme hovor? Je to hlas, kterým šeptáme něžná slova, když je zhasnuto? Hlas, kterým mluvíme ve snu? Tento hlas z rozhlasu?
Jen si to zkuste: přečtěte si potichu několik vět a zkuste o tom hlase něco říct. Zadání je to jednoduché, ale úkol obtížný. Říct něco o hlase, který je zbavený smyslových atributů, jako je barva, výška či hlasitost, je jako mluvit o květině, která nemá žádný tvar ani barvu ani vůni, ale přesto je možné vložit ji do vázy.
Čtěte také
Takže znovu: co je to za hlas, kterým čteme? Italský spisovatel Gianfranco Calligarich ve skvělém románu Poslední město ve městě o tomto hlase píše: „Pro každého je jiný, jestli se duše liší, stejný pro všechny, jestli jsou totožné, ale v každém případě je to dokonalý neškolený hlas bez falešných tónů, který v sobě možná máme, ještě než se s křikem prodereme na svět.“
Ještě než se s křikem prodereme na svět? Může být hlas, kterým čteme, hlasem, který je tu před námi? Co když si ho pouze osvojujeme, tak jako si osvojujeme jazyk? A není nakonec přímo tímto jazykem? Není hlas čtení hlasem jazyka jako takového?
Přestože se v našich tělech tiché čtení stále ještě neoddělilo od řeči, představa hlasu jakožto prostoru není možná zcela mylná. Hlas čtení nejspíš není přímo jazykem, může však být prostorem, který v sobě jazyku děláme. Když otevřeme knihu, jazyk do nás vstoupí, podobně jako vpadne světlo do místnosti, když ráno rozhrneme závěsy.
Čtěte také
Naučili jsme se číst v šesti letech a od té doby o tom nepřemýšlíme. Snad i proto, že způsob, jakým se čtení učí, je vysloveně technický: je tu sada písmen, ty se spojují do slabik, z těch se tvoří slova, věty, odstavce. A hlavně nezadrhávat!
Tiché čtení však obsahuje víc: víc než slova a také víc než významy. Je tu někdo, kdo si čte, já si čtu. Ale současně mám pocit, že tento hlas se nepodobá mému hlasu, a není to ani prostor mých myšlenek. Není to však ani hlas autora a jeho myšlenky, co mně naplňuje. Text do mě dopadá jako světlo do pokoje, a já nevím, zda jsem to světlo nebo ten pokoj nebo jen náhle ozářená deska stolu. Mohu zapomenout vše, co jsem kdy přečetl, ale ne tento hlas. Mohu zapomenout všechno, co jsem kdy přečetl, ale ne ten pohyb, kterým v sobě dělám místo slovu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
