Jan Němec: Pivo
Jeden z těch prvních teplých dnů, kdy vyrazíš v kraťasech a bílá předloktí tě upomínají, že jsi v poslední době trávil až moc času uvnitř. Přes den si splníš svoje, práce, spory, studenti, chléb náš vezdejší dej nám dnes. Přichází večer, letní večer, dáš si pivo a posadíš se s ním na obrubník, náměstí před tvýma nataženýma nohama, loď kostela za zády.
Opakuješ si větu, kterou jsi nejspíš četl v čítance pro mimozemšťany, jinak vůbec nevíš, odkud by mohla být: Na této planetě pořád ještě žijí lidé, na této planetě pořád ještě…
Čtěte také
A jeden z nich tě hned vyslyší, už se k tobě sklání, prý jestli nemáš nějaký drobný. Drobné máš, ale kromě toho taky drobné pochybnosti, zda se lidem na této planetě má pomáhat právě takto. A muž tě opět vyslyší, už vedle tebe sedí a začíná vyprávět. Že prý byl alkoholik, ale už šest let nepije, že prý měl ženu, ale už šest měsíců nemá, jen ty čtyři děti mu zbyly.
Dal jsi drobné, dáváš najevo zájem, jak jsou staré? – ptáš se a současně si někde na druhé koleji říkáš, že tenhle chlápek přece nevypadá jako žebrák, žebráci obvykle nenosí bílé košile bez límečku s jemným modrým proužkem, žebráci nemají prořídlé vlasy obarvené na černo, dokonce ani v Itálii ne, a že ji tohle náměstí připomíná.
Čtěte také
Dovídáš se, že ženu už nemá, protože umřela, a nájmy že se zvyšují. Mám starosti, říká, a dívá se na tebe, takže přece jenom něco z žebráka má, ty oči. Čekáš, kdy si řekne o pivo, protože zapomněl, že přestal pít, ale on místo toho utrousí: A za dva měsíce je tady válka.
Tady? Rozhlídneš se kolem, kromě větru, který bije plachtou o lešení, všude panuje smír, mohl bys ho stáčet do sklenic od medu a prodávat na trzích. Putin, vysvětlí obšírně a prohrábne si vypelichané vlasy. Co se dá dělat, zase o tom musíš mluvit, uklidnit ho, že ruská armáda nevypadá v nejlepší formě a do konce týdne svět nejspíš nedobude, to spíš ty nájmy a inflace, co?
Čtěte také
Ale to jsi ho pochopil špatně, protestuje mávajícím prstem, a to je zvláštní, protože ruce má zase skoro jako bezdomovec, široké, špinavé, nejsou to ruce, které by měly vyčuhovat z rukávů bílé košile, nejsou to ruce, kterými by si měl prohrabovat prořídlé obarvené vlasy stárnoucího gaye.
No ale hlavně ti chce něco říct, proto tím prstem mával: Ti lidi na ulici v Buče nebyli mrtví, ti lidi na ulici v Buče byli živí, viděl, jak je zapínají do igelitových vaků, ale oni se v nich vrtí jako ve spacáku. A pak taky viděl, jak v noci vylízají z hromadných hrobů, když se nikdo nedívá. Putin, opakuje a pokyvuje hlavou.
Čtěte také
A do háje, říkáš si a vydáš se pozpátku po stopách slov. Jestli ti z Buče v noci vyskákali z hrobů, možná žije i ta jeho mrtvá žena a čeká, až dneska přijde domů. Ale nedočká se, protože přece nikdy pít nepřestal a tenhle letní den ho pěkně zmohl – vykašlal se na to, vzal prachy, dal si do vlasů vodičku, koupil si hezkou košili a opil se jako ruský voják před odchodem na frontu. Na této planetě pořád ještě žijí lidé, opakuješ si, a jsou příšerně zmatení a vysvětlit se jim to nedá. Trochu teď lituješ, že jsi mu dal tu dvacku, ale tahat zpátky ji z něho nebudeš, jen mu to řekneš. No jo, kýve a znovu děkuje a letní večer trvá dál, ještě pár takových dnů a nebudeš mít tak hloupá předloktí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
