Jan Němec: Můj správce

Trochu jsem se zabydlel, a když jsem jednou šel vynést odpadky do popelnic na dvoře, vzhlédl jsem vzhůru. Z ulice je dům opravený, do dvora omítka opadává, ale mě zaujalo ještě něco jiného: všiml jsem si stoupající řady malých oken přerušené pouze ve třetím patře. V mém třetím patře! Takže všichni v tom malém pokoji za kuchyní, v pokoji pro služky, jak se jim říkalo, mají okno, jenom já ne.

Čtěte také

Jan Němec: Čistý, dobře osvětlený podnik na Žižkově

Zabouchnul jsem víko popelnice a zasmušile stoupal točitým schodištěm vzhůru. Pronajal jsem si byt s pokojem bez okna!

„Někdo to musel zazdít,“ potvrdil mi správce, když jsem na něj o pár týdnů později narazil na domovní chodbě.

„Chtěl bych tam mít pracovnu…“ řekl jsem.

Opřel se o smeták a pravil: „Pracovnu. S výhledem?“

Zeď jsme začali rozbíjet o další týden později v sobotu ráno. Ne příliš brzy, abychom nerušili sousedy, o jejichž blaho se správce staral. Svlékl se do tílka, opřel se do sbíječky a začal vybourávat cihly. Když si otíral pot, sbíral jsem ty cihly do plastových kýblů od barvy a vynášel do garáže. Ve volných chvílích jsme si povídali o tom, čím se zabýváme: ostýchám se cizím lidem říkat, že jsem spisovatel – zní to jako něco vyhynulého, jako vozka –, ale k literárnímu časopisu se přiznat umím, takže jsme si chvíli povídali i o knížkách. Říkal, že žádné doma nemá, ale pravidelně chodí do knihovny.

Čtěte také

Jan Němec: Nemusíš to vydržet

Mezitím ze zdi jeden za druhým mizely tlusté hřbety cihel.

Během toho sobotního dopoledne jsme utvořili okno. A trochu jsme se spřátelili. Správce čas od času přijde odečíst vodoměr, udělat revizi kotle nebo opravit záchod a obvykle prohodíme pár slov. Dokonce jsme se spolu z fasády domu pokusili odstranit růžové graffiti, které se tam objevilo tu noc, kdy hokejová Kometa vyhrála titul.

Teď o Vánocích správce přišel kvůli zvyšování nájmu. Měl jsem zrovna nohu v ortéze, takže jsme se posadili do křesel naproti sobě, podepsali papíry a volně přešli do rozhovoru. Začal vyprávět o tom, že na začátku 50. let byl na vojně v Mikulově.

Čtěte také

Jan Němec: Hildegardina píseň

„V té době tam byl i můj děda,“ řekl jsem. „Ale počkejte, na začátku 50. let – kolik vám vlastně je?

„Na to byste se ani neměl ptát,“ usmál se. „Já jsem ročník třicet jedna. Příští rok mi bude jednadevadesát. Říkal jsem vám, že jsem si to tady vzal na důchod.“

„To si děláte legraci,“ spadla mi brada. „Takže když jste sbíječkou boural tu zeď, bylo vám pětaosmdesát?“

„To jsem měl ještě rameno v pořádku,“ řekl. „Ale počkejte, můj věk nechme být, chtěl jsem…“

Čtěte také

Jan Němec: Rozdrolit beton, obnažit nosníky

A pak mi vyprávěl, že na vojně potkal kolegu, který z nešťastné lásky začal psát básně. Básně, které publikoval v časopise Československý voják. A ukázalo se, že jednu tu báseň si můj správce pamatuje dodnes. Začal v tom křesle pod světlem lampy a vedle okna, za nímž sněžilo jako v těžítku, recitovat. Očekával jsem, že z paměti vyloví verš dva, ale ne, recitoval dál a dál a mně ta chvíle přišla tak krásná, že jsem si z básně nezapamatoval ani slovo.

„Později se proslavil,“ dodal můj správce, než odešel o byt dál. „Vy byste ho mohl znát, když jste z oboru: Miroslav Florian.“

No jo, Florian, básník, který se za normalizace stal dokonce poslancem, národní umělec, který někdy v polovině 90. let zemřel na pódiu Národního domu při uvedení své poslední sbírky. A všechno to začalo tou nešťastnou láskou v časopise Československý voják.  Vzpomenu si teď na něj pokaždé, když budu v internetovém bankovnictví platit nájem. Tedy ne na Floriana: na recitujícího správce.