Jan Němec: Hildegardina píseň

7. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hildegard z Bingenu
0:00
/
0:00

Přes léto jsem navštívil několik klášterů. V jednom z nich, ve Vyšším Brodě, průvodkyně během prohlídky zazpívala píseň Hildegardy von Bingen, a já ji od té doby hledám. Myslím tu píseň, ne průvodkyni, i když je pravda – napadá mě teď –, že kdybych našel průvodkyni, našel bych i píseň. A píseň by se pak stala mou průvodkyní…

V jiném klášteře, ve Zlaté Koruně, mají nejen působivou klášterní knihovnu, ale také knižní antikvariát. Kdykoli ve Zlaté Koruně jsem, těším se na dvě věci: na starou lípu, která stojí u kaple Andělů strážných, a právě na ten antikvariát. V ideálním případě si v něm něco koupím, a pak to čtu pod tou lípou. Je-li kolem lípy plno, v záloze je ještě moruše u rybníčku – děti z místní školky vědí, kterou myslím.

Čtěte také

Zlatá Koruna je ve správě Národního památkového ústavu, cisterciáci tam dávno nejsou. Zato ve Vyšším Brodě jich ještě několika málo zůstalo: během turistické prohlídky školí hejno ministrantů, zhruba jako dílenští mistři učně na praxi. Ukazují jim, co se jak v posvátném prostoru dělá, a průvodkyně zatím vyluzuje slova jako akolyta, librista, kruciferář, ceroferář, turiferář, navikulár nebo baculifer. Nedivím se, že mi je Word podtrhuje červenou vlnovkou, ani já jsem nevěděl, že ministranti se specializují víc než autoopraváři. V zásadě jde o různé typy nosičů: kruciferář nese kříž, ceroferář svíce a baculifer biskupskou hůl.

Zatímco v klášterním kostele ve Vyšším Brodě je ruch a vzruch, u trapistů v Novém Dvoře se kostelní lodí rozléhá jen světlo a ticho. Výraz loď zde nabývá svého původního významu, minimalistická stavba britského architekta Johna Pawsona, jako by právě vyplouvala směr transcendentno. Interiér obsahuje dvacet odstínů bílé – a s výjimkou dřevěných lavic téměř nic víc. Oproti v Česku obvyklé barokní ozdobnosti je tento kostel jako tlesknutí: a na místa! Trapisté až na nutné případy nemluví, z rohů tak není potřeba vymetat pavučiny, které se drží ve všech prostorách, kde lidé konverzují.

Čtěte také

V tom antikvariátu ve Zlaté Koruně, který jsem už zmínil, jsem si koupil knihu Hildegardy von Bingen, kterou jsem také už zmínil, a ta kniha se jmenuje Ptačí medicína. Poblíž minimalistického kláštera v Novém Dvoře se do ní začítám. Zatímco ministranti se dělí na mnoho typů nosičů, Hildegarda v sobě naopak všechno spojovala. Nejenže zakládala kláštery, skládala písně, zaznamenávala svá vidění, ale byla také pečlivou pozorovatelkou přírody a léčitelkou. A ještě přidávala různé postřehy, které se dají snadno vztáhnout i na život současníka: „Co je dnes v člověku žlučí, to v něm kdysi zářilo jako křišťál,“ napsala například. Co je dnes v člověku žlučí, to v něm kdysi zářilo jako křišťál.

Má pouť po klášterech končí u premonstrátů v Teplé. V obchůdku u vchodu prodávají hořčici, kterou vyrábějí mniši v Novém dvoře, a v klášterní zahradě nějaká dívka cvičí jógu, ásany na podložce skládá jako verše. No, teď půjdu najít tu Hildegardinu píseň.

autor: Jan Němec
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová