Jan Němec: Rozdrolit beton, obnažit nosníky

23. červen 2021

Ve Vídni na Mariahilfer Strasse, kousek od místa, kde na nějakou dobu bydlím, už asi měsíc a půl bourají obrovskou rohovou kancelářskou budovu. Každé ráno, když si jdu pro snídani, se naproti té ohradě na chvíli zastavím. Nejsem sám, výjev je to totiž spektakulární. Obrovská lžíce si ukrajuje z budovy jako z křehkého oplatkového dortu, stěny, podlahy a stropy se hroutí v prachu. Do toho kila a kila vodní tříště, která má zabránit tomu, aby prach pokryl celé okolí.

Takže tam ráno takto stojíme a hledíme do těch oblak prachu a vody, do kterých se probourávají sluneční paprsky. Někdo pije kávu, někdo si jen dal pauzu uprostřed ranního běhu, někdo zádumčivě pokuřuje. Myslí ti upravení muži v bílých košilích a s koženými taškami na to, že jednoho dne může být i jejich kancelář stržena a že se to koneckonců může stát rychleji, než se aktualizují windows? Pochybuju, ten výjev je příliš strhující – doslova – než aby z něj mohlo trčet nějaké memento.

Čtěte také

Jeden čas mě na internetu fascinovala videa, která zachycují staré budovy bourané pomocí výbušnin. Komíny se během deseti vteřin hroutí k zemi jako podťaté, celé bloky budov se pokládají jako domino. Výjimečně se to také nepodaří a stáním znavený výškáč se položí jiným směrem, než měl, jako když někdo padne do postele napříč nebo jako když dřevorubci špatně pokácejí strom. Samozřejmě, že existují fanouškovské stránky, kde se pak zuřivě diskutuje, kde se stala chyba.

Kancelářskou budovu na Mariahilfer Strasse samozřejmě dynamitem prošpikovat nešlo. Kolem je hustá zástavba, kolem je příliš mnoho lidí. Nezbývá, než ji postupně dekonstruovat. Lžíce se nejprve zahryzla do fasády, a potom se sousto za soustem začala krmit jednotlivými místnostmi. Když jsem šel kolem dnes ráno, zbývala z budovy už jen jedna řada kanceláří nalepená na fasádu vedlejšího domu jako opuštěná ptačí hnízda, jen místo větviček z nich trčí zohýbané železné pruty. Lžíce i tyto poslední kanceláře brzo vyškrábne jako výpečky ze dna hrnce. A brzy se zde nejspíš začne stavět něco nového.

Čtěte také

Přemýšlím, co tomu výjevu odpovídá ve světě umění. Říkáme, že rozebíráme básně nebo jiná umělecká díla a částečně na tom něco je: připravujeme je o úplnost, strháváme je k zemi. Ve skutečnosti však máme velmi málo příležitostí vidět třeba román v podobě skeletu. Pokusili se ho tak ukázat strukturalisté, a třeba v podání Rolanda Barthese to vypadalo celkem působivě, ale zase taková podívaná to nebyla. Málo vodní tříště, málo slunce.

Odebírání vrstev či odhalování pater přesto představuje podstatný princip i v umění. Dříve se myslitelé pokoušeli o sumu a spisovatelé občas o totální román. Domnívali jsme se, že jde postavit velký dům vědění, ve kterém bude vše. Ale zdá se, že dnešku spíše odpovídají ostré řezy a různé způsoby odečítaní a odebírání. Rozdrolit beton, obnažit nosníky.

Čtěte také

Škoda, říkám si, když pokračuju pro croissanty, že v té budově na Mariahilfer Strasse nemohli dál a jakoby nic pracovat lidé. Představuju si to spíš už jako takový videoart: budova bez pláště, ve které to dál bzučí, dál se otevírají dokumenty, připravuje se káva a zasedá se ke schůzkám. To by teprve byla podívaná, jak se pod nimi kancelářské židle propadají do prázdna a síťové kabely jiskří, když se přetrhávají.

autor: Jan Němec
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová