Jan Němec: Rozdrolit beton, obnažit nosníky

Takže tam ráno takto stojíme a hledíme do těch oblak prachu a vody, do kterých se probourávají sluneční paprsky. Někdo pije kávu, někdo si jen dal pauzu uprostřed ranního běhu, někdo zádumčivě pokuřuje. Myslí ti upravení muži v bílých košilích a s koženými taškami na to, že jednoho dne může být i jejich kancelář stržena a že se to koneckonců může stát rychleji, než se aktualizují windows? Pochybuju, ten výjev je příliš strhující – doslova – než aby z něj mohlo trčet nějaké memento.

Čtěte také

Jan Němec: A je ze mě nápověda

Jeden čas mě na internetu fascinovala videa, která zachycují staré budovy bourané pomocí výbušnin. Komíny se během deseti vteřin hroutí k zemi jako podťaté, celé bloky budov se pokládají jako domino. Výjimečně se to také nepodaří a stáním znavený výškáč se položí jiným směrem, než měl, jako když někdo padne do postele napříč nebo jako když dřevorubci špatně pokácejí strom. Samozřejmě, že existují fanouškovské stránky, kde se pak zuřivě diskutuje, kde se stala chyba.

Kancelářskou budovu na Mariahilfer Strasse samozřejmě dynamitem prošpikovat nešlo. Kolem je hustá zástavba, kolem je příliš mnoho lidí. Nezbývá, než ji postupně dekonstruovat. Lžíce se nejprve zahryzla do fasády, a potom se sousto za soustem začala krmit jednotlivými místnostmi. Když jsem šel kolem dnes ráno, zbývala z budovy už jen jedna řada kanceláří nalepená na fasádu vedlejšího domu jako opuštěná ptačí hnízda, jen místo větviček z nich trčí zohýbané železné pruty. Lžíce i tyto poslední kanceláře brzo vyškrábne jako výpečky ze dna hrnce. A brzy se zde nejspíš začne stavět něco nového.

Čtěte také

Jan Němec: Věci na polici a věci v krabici

Přemýšlím, co tomu výjevu odpovídá ve světě umění. Říkáme, že rozebíráme básně nebo jiná umělecká díla a částečně na tom něco je: připravujeme je o úplnost, strháváme je k zemi. Ve skutečnosti však máme velmi málo příležitostí vidět třeba román v podobě skeletu. Pokusili se ho tak ukázat strukturalisté, a třeba v podání Rolanda Barthese to vypadalo celkem působivě, ale zase taková podívaná to nebyla. Málo vodní tříště, málo slunce.

Odebírání vrstev či odhalování pater přesto představuje podstatný princip i v umění. Dříve se myslitelé pokoušeli o sumu a spisovatelé občas o totální román. Domnívali jsme se, že jde postavit velký dům vědění, ve kterém bude vše. Ale zdá se, že dnešku spíše odpovídají ostré řezy a různé způsoby odečítaní a odebírání. Rozdrolit beton, obnažit nosníky.

Čtěte také

Jan Němec: Budiž ti vlny lehké

Škoda, říkám si, když pokračuju pro croissanty, že v té budově na Mariahilfer Strasse nemohli dál a jakoby nic pracovat lidé. Představuju si to spíš už jako takový videoart: budova bez pláště, ve které to dál bzučí, dál se otevírají dokumenty, připravuje se káva a zasedá se ke schůzkám. To by teprve byla podívaná, jak se pod nimi kancelářské židle propadají do prázdna a síťové kabely jiskří, když se přetrhávají.