Jan Němec: Budiž ti vlny lehké

26. březen 2021

Tuto neděli to bude přesně osmdesát let, co si Virginie Woolfová oblékla kabát, do kapes dala kameny a poté vstoupila do řeky, jejíž jméno zní českému uchu úzkostně: do řeky Ouse. Nad hlavou jí hučí bombardéry druhé světové války, uvnitř hlavy se rozpíná bolest a už zase se tam ozývají ty hlasy, které ji přivádějí k šílenství.

Kabát nasává vodu, těžkne, proud ji strhává. Zanedlouho už se Virginiiny vlasy splétají s říčními chaluhami a vytřeštěné oči patří na hnědé nebe zatížené masou vod.

Čtěte také

Spáchala sebevraždu utopením a její nejvybranější próza nese název Vlny… Nedávno jsem se k ní vrátil. Woolfová zde představuje šest postav. Představuje? – jak umělohmotně to zní! Woolfová zde opatruje šest postav, tři muže a tři ženy, šest přátel, kteří střídavě hovoří o světě a svém místě v něm. Vlny tak připomínají téměř kolektivní biografii. Jako by zde už tolik nešlo o jednotlivé životy, ale o médium života, ve kterém se individualita rýsuje jen dočasně, jako vlny na povrchu moře. Ve skutečnosti je všechno jen voda.

Kapitoly uvozují interludia, v nichž sledujeme slunce na jeho pouti nad mořem. Řekl bych, že nikdo se v próze nepřiblížil výtvarnému impresionismu jako Woolfová. Na symbolické rovině pracuje s poutí slunce a lidským životem. I ten vystupuje nad obzor, dosahuje svého zenitu a poté klesá, až nastane noc. Ale zajímavější je něco jiného. Jako impresionisté zrušili konturu ve prospěch barev a světla, vzdává se Woolfová ve své próze lineárních linií. Neboť se však literatura nemůže zříci své intelektuální povahy zcela, barva a světlo se zde vyjevují jinak než na plátnech Moneta či Cézanna.

Čtěte také

Woolfová ve svých denících a esejích opakovaně hovoří o „okamžicích bytí“. Myslí tím chvíle otevřeného vědomí, kdy se vnitřní a vnější sceluje. Cézanne ve svém pozdním období usiloval o totéž. „Malovat podle skutečnosti neznamená kopírovat objekt, ale uvědomovat si svoje pocity,“ napsal.

Cézanne ani Woolfová ovšem nehorují pro „pocitologii“, uznávají pouze, že jediná skutečnost, k níž máme přímý přístup, je skutečnost našeho vědomí a jeho obsahů. Vždy malujeme jen vjemy, nikoli pole a domy, říká Cézanne a důsledně to uplatní na plátně. To, co popisujeme, je realita uvnitř vědomí, ne něco vně, tvrdí Woolfová a také ona se podle toho ve své próze zařídí. Vjemy, pocity a myšlenky se přelévají jako vlny, a to vše dohromady tvoří proud života.

A ústí v jeho deltu. Úzkostná řeka Ouse už Virginii unáší. O několik týdnů později a o několik kilometrů níže po proudu se její tělo zachytí o pilíř mostu. Všimnou si jej výletníci, svou ženu posléze identifikuje Leonard Woolf. „Nejdražší,“ napsala mu, než si onoho rána před osmdesáti lety oblékla kabát, „jsem si jistá, že zase ztrácím rozum a že už nemůžeme znovu procházet vším tím peklem. A vím, že tentokrát bych se z toho nedostala. Opustilo mě všechno – kromě jistoty, že ty jsi dobrý člověk. Já už ti přece nemůžu dál kazit život. Nevěřím, že by se na světě našli dva jiní lidé, kteří by byli šťastnější než my dva.“ Budiž ti vlny lehké, Virginie.

autor: Jan Němec
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.