Jan Němec: Humberťák
Říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Proč? „Protože už to není ta řeka,“ zní obvyklé vysvětlení. Anebo také – a to se mi líbí víc – „Protože už to nejsi ty“. Podobně se říká, že žádná kniha není stejná, když ji čteme podruhé. Proč?
První vysvětlení neobstojí, písmena na stránkách se na rozdíl od vody v řece neproměňují – objektivně to pořád je ta stejná kniha. Druhé vysvětlení však platí o to víc. Žádná kniha není při opakovaném čtení stejná, protože se mezitím změnil čtenář.
Čtěte také
Nedávno jsem pro tuto stanici připravoval četbu na pokračování z Lolity Vladimira Nabokova. Poprvé jsem ji četl ve dvaceti letech. „Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El-ó-el-í-té-á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku patrem a na tři ťuká o zuby. Lo. Li. Ta.“ Když mi před dvaceti lety bylo dvacet let, tyhle první věty určily vše. Byl jsem naivní čtenář a sedl jsem autorovi na lep. Domníval jsem se, že v Lolitě je nedůležitější ta dvanáctiletá, posléze, třináctiletá, čtrnáctiletá žába se světlými chloupky na rukou a na nohou. Zkraje dvacáté páté kapitoly, když už je skoro po všem, to ostatně vypravěč tvrdí explicitně: „Tato kniha je o Lolitě.“
Tato kniha není o Lolitě, ale o mně, musel by ovšem vypravěč říct, kdyby se nebavil tím, že čtenáře celou dobu tahá za nos. Důkazem je svým způsobem právě už to, že nikoli Lolita, ale Humbert Humbert celý příběh vypráví – každý příběh je přece hlavně o tom, kdo ho vypráví.
Čtěte také
Lolita se po řádcích knihy prochází sem a tam, ale více než dcerou matky své a otce svého je vytvořena z Humbertovy tužby. Když je vám dvacet, je tato tužba viditelná jen v podobě svého výtvoru, ale ve čtyřiceti už chápete, že mezí tužbou a Lo tkví rozdíl. Rozevírá se zde škvíra, proláklina, mezírka a právě v ní se uskutečňuje komika, dojemnost i hravá perverze Nabokovova nejslavnějšího románu.
„Největší nedorozumění mého života,“ říkal Nabokov o Lolitě. Mělo to co dělat s tím, že převážilo ono naivní čtení. Nabokov byl buď oslavován za odvahu, s jakou milostný příběh dospělého muže a nezletilé dívky pojednal, anebo odsuzován za nemorálnost, že si něco takového vůbec dovolil. Obojí je stejně mimo. „Pro mě existuje prozaické dílo pouze do té míry, pokud mi poskytuje to, co zhruba nazvu estetickým blahem, čili pocit být nějak, někde napojen na jiné stavy bytí, kde je umění (zvědavost, něha, vlídnost, extáze) normou,“ vysvětloval autor. Marně. Jako Čapek dal světu slovo robot, Nabokov mu dal označení lolitka pro nedospělou, ale sexuálně žádoucí dívku. Byť vžít se spíše mělo označení „humberťák“ pro dospělého muže, který tuto dívku ve své představivosti snová.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
