Jan Němec: Nabokovovy věty

Carští numerologové by měli radost: dvojky v datu narození údajně značí emocionalitu a smyslovost – obojího se Nabokovovi dostalo v míře vrchovaté.

Jan Němec: Duch a entropie

Byl to kolega Marek Vácha, kdo z tohoto místa nedávno uvažoval o rozdílech mezi vědeckými objevy a uměleckými díly.

Netrvalo však dlouho a s carskými numerology byl amen. A podobné by to bylo i s Nabokovovými, kdyby před revolucí včas neutekli. A tak si připomínáme nejen sto dvacet let od narození slavného spisovatele, ale také sto let od jeho emigrace z Ruska.

Nemíním zde však rekapitulovat Nabokovovy životní osudy, ani připomínat jeho slavné prózy. Chci se spíš podělit o svoje vlastní čtení Nabokova.

Předně se musím přiznat k jedné věci: nejméně polovina jeho románů mě trochu nudila. Některé jsou zdlouhavé, jiné dost zaumné, další jako by měly děravé kapsy a po cestě ztratily půl svého jmění.

Jan Němec: Městy po řádcích

Když na konci minulého roku zemřel izraelský spisovatel Amos Oz, připomněl jsem si mimo jiné, jak těsně jsou někteří spisovatelé spjati s konkrétními městy.

Co mě však nenudilo nikdy, to jsou Nabokovovy věty, přesněji řečeno jeho rozvinutá souvětí, která se chápou světa ve všech jeho nuancích, ty girlandy významu, které přepadají přes zachmuřené čelo obvyklé realistické prózy. Nabokovovy věty mi připomínají vitální popínavé rostliny, které se pnou po zdech, přisávají se a svými výhonky obtáčejí vše, na co narazí, aby v příští chvíli už zase vyrážely o kus dál.

Jistě, to není nic nového. Nabokov byl za svůj bohatý styl vždy opěvován. Ale já bych rád řekl, že tohle není jen otázka stylu. Nabokov je mezi slavnými spisovateli minulého století vcelku výjimečný také svou – řeknu to úplně jednoduše – láskou k životu; podobně jako takový Whitman mezi básníky 19. století.

Nabokovova věta je tak hravá, něžná a smyslová, protože je to věta permanentně zamilovaná. Nikoli extaticky a už vůbec ne sentimentálně, Nabokov není žádný horlivec ani plačka. Nejvýraznějším rysem jeho lásky zdá se být pozornost věnovaná skutečnosti světa ve všech jejích proměnlivých podobách. Co obvyklý intelektuální cynismus shrne jedním mávnutím ruky, to Nabokov bere do dlaně kus za kusem.

Jan Němec: Geniální přirovnání

Globálním knižním trhem v posledních několika letech hýbou dvě série. Alespoň co se umělecké literatury týče.

Jako symbol se zde samozřejmě neodbytně vnucují ti jeho motýli, které chytal a zkoumal od svých sedmi let. V nabokovovské literatuře najdeme skoro pravidelnou figuru, která jeho zájem o motýly propojuje s jeho tvůrčími postupy. A přímo v jeho románech motýli poletují ve velkém, označujíce obvykle nějakou nenaplněnou vášeň či okamžik prokletí.

Ale možná jde opět o něco hlubšího. Ve svém entomologickém – přesněji řečeno lepidopterologickém – díle Nabokov mimo jiné argumentoval, že zbarvení a vzory motýlích křídel dalece překračují evoluční potřeby. Jinak řečeno, motýlí křídla jsou jakýmsi lartpourlartismem přírody, radostnou estetikou. A přesně takové jako by byly ty nejlepší stránky jeho knih: minuciózní, ale současně velkoryse komponované vzory na látce života.