Jan Němec: Městy po řádcích

02991473.jpeg
02991473.jpeg

Když na konci minulého roku zemřel izraelský spisovatel Amos Oz, připomněl jsem si mimo jiné, jak těsně jsou někteří spisovatelé spjati s konkrétními městy.

Tím samozřejmě vůbec nechci říct, že by šlo o spisovatele lokální – takový Oz byl překládaný do třiceti jazyků a čtou ho lidé po celém světě. Málokdo však vytvořil tak živý obraz Jeruzaléma, města, kde se většina Ozových próz odehrává.

Jan Němec: Geniální přirovnání

Karl Ove Knausgard - Můj boj

Globálním knižním trhem v posledních několika letech hýbou dvě série. Alespoň co se umělecké literatury týče.

Stejně těsně je třeba Orhan Pamuk spjatý s Istanbulem. V obou případech přitom nejde jen o realismus, ale současně o určitou vizi města. Podobně jako v české literatuře v případě Jana Balabána a Ostravy nebo Jiřího Kratochvila a Brna.

Literární topologie má samozřejmě dlouhou tradici a dalo by se mluvit o lecčems. Jedna zvláštnost je však spjatá se specifickou zkušeností zemí bývalého socialistického bloku. Mnoho měst jsme zkrátka znali právě hlavně z literatury. Paříží se dalo procházet v románu Jeanu Dutourda Hrůzy lásky, na dovolenou do Egypta jsme mohli vyrazit leda tak v Alexandrijském kvartetu Lawrence Durrella a poznávací zájezdy po Americe nabízela jen cestovní kancelář Beatníci travel – s tou se samozřejmě jezdilo jenom stopem.

Život za železnou oponou není nic, nač bychom měli nostalgicky vzpomínat. Ale na tom, že romány jsou často lepší průvodci po městech než lesklé barevné sešity s tipy na deset nej, i tak něco je. Na rozdíl od standardních průvodců totiž romány zachycují to, čím pro nás města skutečně jsou: železobetonovými skořápkami, z nichž se proklovává život. Tedy něčím daleko subtilnějším a nejednoznačnějším, než jak by se mohlo zdát na základě urbanismu a architektury.

Jan Němec: Étos řek

00971255.jpeg

Nedávno jsem se v Bratislavě procházel po nábřeží Dunaje. Do aleje starých topolů se opíral vítr a rval z nich první listí. Dunaj s hladinou zvrásněnou větrem vypadal, že teče oběma směry zároveň.

Od dob socialismu se samozřejmě mnoho změnilo. Mnohá města si například sama uvědomila, jaké bohatství jejich literární obraz skýtá. Paříž, v níž je každá druhá ulice pojmenovaná po nějakém literátovi, je v tomto směru základní škola. Praha se svými spíše nanicovatými procházkami po stopách Franze Kafky, tak trochu gymnaziální projekt. Vysokou školu literárního turismu představuje třeba Stockholm, kde se můžete ponořit přímo do románového světa Stiega Larssona a jeho populární krimi série Milénium.

Procházet se ulicemi měst po řádcích a občas dokonce mezi řádky má svůj půvab. Ale i své nebezpečí. S městy je to totiž jako s postavami. Každý si utvoří nějaký obraz a realitou pak může být i zklamaný. Istanbul Orhana Pamuka je jakýsi ideální Istanbul, město, které nešetří svou podstatou. Alexandrie Lawrence Durrella se daleko víc podobá metropoli ze sna namalované vodovými barvami než tomu špinavému přístavu současnosti.

A mám podezření, že přes veškeré nadšení z otevřených hranic po roce 1989 mohlo být pár lidí zklamaných, že spojený Berlín nemá tu atmosféru jako v knize Alfreda Doblina Berlín, Alexanderplatz.