Jan Němec: Étos řek

Opřel jsem se o kamenné zábradlí a zpozoroval bezdomovce, který se šoural po kamenném ochozu pode mnou. Jako by udržoval balanc pomocí dvou napěchovaných tašek. Po nějakých sto metrech se zastavil, rozhlédl se, naše pohledy se na pár vteřin potkaly. Chvíli jen tak stál a pak se pomalými pohyby začal odstrojovat ze špinavé bundy, vesty, košile, trička, tílka. Rozepnul si pásek, kalhoty mu sjely ke kotníkům. Měl tenké chlupaté nohy a na břiše jakousi výduť.

Jan Němec: Turínské světlo

Říká se, že za to mohl syfilis, anebo pravoúhlé ulice Turína, tak netypické pro italská města.

Vpravo od nás svištěla auta po dálničním mostě, před námi právě po šedozelené hladině Dunaje proplouvala bílá loď na trase Budapešť – Bratislava – Vídeň.  Bezdomovec se opatrně vydal dolů po šikmém břehu. Těsně u vody si svlékl i trenýrky a pak vstoupil do studených vod.

Díval jsem se na tu tesklivou scénu a napadlo mě, jak jiné by to bylo, kdybych před sebou neměl Dunaj, ale Gangu. Ta nejenže je posvátná, ale od pramene po ústí ji považují za božstvo – posvátnost není její kvalita, ale podstata. Ganga podle hinduistických představ léčí, očišťuje a má se dokonce za to, že člověka osvobozuje z koloběhu zrození, pokud do ní pozůstalí vsypou jeho popel. Ganga je řeka, která ještě přináší vizi.

V době usplavněných toků a narovnaných koryt už to není tak zřejmé, ale také evropské řeky s sebou vždy nesly určitý étos. Že jsem stál na břehu Dunaje, vzpomněl jsem si na stejnojmennou knihu Claudia Magrise. Dunaj je zde jako stužka, na níž je navlečena podstatná část středoevropské kultury. Je to řeka, která nepřináší vykoupení, ale nejistotu, její vody, na rozdíl od vod Gangy, nezaručují osvobození z koloběhu světa, ale spíše roztáčejí další a další mlýnská kola. 

Jan Němec: Do slova a do kamene

Nejspíš jste je také viděli: sochy Matyáše Bernarda Brauna v hospitálu v Kuksu. A pokud ne přímo tam, pak alespoň v televizi.

A také další evropské řeky s sebou kromě erodované půdy nesly étos. Kus německé identity leží někde na dně Rýna, ta česká je zase jako šumák rozpuštěná ve vodách Vltavy. Bedřich Smetana po ní pojmenoval druhou část Mé vlasti, v níž chtěl vystihnout to nejdůležitější z české historie, kultury a krajiny. Vltava tak měla Čechy emancipovat právě od německého Rýna.  

Jenže já jsem nikdy nechtěl být intelektuálem. Zajímal mě hlavně ten konkrétní bezdomovec s výdutí na břiše, který se vznášel na hladině Dunaje, zatímco kolem pluly výletní a nákladní lodě. Uvědomoval jsem si, že evropské řeky už nepřinášejí žádnou vizi krajinám, jimiž protékají, a zcela jistě ne jemu, který ze sebe chce smýt týdenní nebo měsíční vrstvu potu a špíny.