Jan Němec: Turínské světlo

Ale přesně vzato to proběhlo takto: Ráno 3. ledna 1889 vyšel Friedrich Nietzsche ze svého apartmánu na Via Carlo Alberto, záhy zahnul na Via Cesare Battisti a po nějakých sto metrech došel na Piazza Carignano. Tam jeho zrak padl na koně, kterého bil vozka, a v tu chvíli se to v Nietzschem zlomilo. Co?

Friedrich Nietzsche

O dva roky dříve vydal Genealogii morálky, kde se postavil proti soucitu a lítosti, ale teď se, světe div se, rozeštkal a zbláznil při pohledu na týraného koně. Objal ho a do jeho nastraženého ucha měl zašeptat: „Matko, jsem to ale hlupák.“ Nato se vrátil stejnou cestou domů, omdlel a s výjimkou několika světlejších dní těsně před svou smrtí o deset let později se už nikdy nevzpamatoval.  

Nietzsche Turín miloval. V jednom dopise napsal, že by si býval nikdy nemyslel, že světlo může učinit město tak krásným. Koně už dnes po turínské dlažbě neklušou, ale světlo, přesně to světlo, o kterém Nietzsche mluví, v Turíně zůstalo. A nezmizely ani ty úchvatné výhledy na bílé sněhy Alp, viditelné přímo ze středu města, jimiž se Nietzsche na svých procházkách tak rád opájel. Ani onoho osudného rána ostatně neměl v plánu nic jiného, než se trochu projít centrem města. Měl rád ta dlouhá podloubí, arkádové chodby vysoké až do druhého patra, které se Turínem táhnou stovky a stovky metrů daleko.

Jan Němec: Do slova a do kamene

• Upravit
• Smazat

Nejspíš jste je také viděli: sochy Matyáše Bernarda Brauna v hospitálu v Kuksu. A pokud ne přímo tam, pak alespoň v televizi.

Vyšel jsem za nedělního jitra se stejným úmyslem jako Nietzsche, ale měl jsem to štěstí, že jsem se nezbláznil – zbláznilo se celé město kolem mě, mimochodem, ale to až večer, když Juventus vyhrál titul a Turín pokryly černobílé prapory. Teď je však teprve ráno a Turínem proudí křehké světlo, jakoby vanilkové, modelované oněmi oblouky do rytmických vln.

Člověk jde lehkým ranním krokem arkádami a hloubka chodby rámuje výhled: na chodce v protisměru, kteří jakoby kráčeli po kotníky ve světle, na tu tříšť lidí a na zář, která se jim rozlévá nad hlavami jako vůně. Ne, nezbláznil jsem se, doufám, ale v jednu chvíli mi do očí vstoupily slzy; samozřejmě tajně, za slunečními brýlemi. Nedivím se, že Nietzsche Turín miloval.  

„Máme umění, abychom nezhynuli na pravdu,“ napsal provokativně. A v podobném duchu řekl, že nechce tvořit své štěstí, ale své dílo. Pravda, štěstí, to vše ho dráždilo, popuzovalo, zdálo se mu to lidské, příliš lidské. Ale máme vůbec jinou možnost? Máme na výběr? Základních skutečností života je jen pár, a když je odvrhneme, na jejich místě se neobjeví nic jiného, jen prázdnota a šílenství. Toho rána v turínských ulicích jsem zkrátka na Nietzscheho hodně myslel – a snad by mi odpustil, že soucitně. Kdyby někde zaržál kůň, nedivil bych se.